Řekni kde ty kytky jsou

Miluji jaro a převážnou většinu věcí s ním spojenou. Třeba první jarní čmeláky (ať už čmeláky lesní, nebo čmeláky zemní… nejsem vybíravá), motající se v polospánku z šeříku na šeřík jako ožralí bezdomovci.

A jarní květiny jsou vůbec nejkrásnější z květin, taková sněženka, která si razí cestu zemí, aby vykoukla pod hnědým listem ořechu, který ležel za celou zimu pod sněhem asi tři hodiny a tak nestihl zetlít. Svým křehkým zeleným tělíčkem list nadzvedne a při snaze setřást ze sebe bahno padne za oběť násilné koze.

Nebo tulipány, dokonalé minimalistické květiny, usilovně rostou na naší zahradě i přes to, že byly dvakrát vykopány země při tvoření díry na nové elektrické vedení a následně, se spoluvykopanou kostrou jezevčíka, bez ladu a skladu vráceni na své původní místo do libovolné hloubky.

Vždyť i takový prachobyčejný bodlák má své kouzlo. Šplhá se ke slunci, výš a výš, přibližně do výšky jednoho souseda píšícího naštvaný dopis určený pro naši schránku, který hlásá „Přijďte si laskavě posekat tu zahradu, lezou nám sem z ní slimáci“. Čahoun nakonec rozevře svou modrou náruč a do světa vypustí miliony svých bratříčků a sestřiček, kteří se nadšeně rozletí do všech koutů naší a sousedovy zahrady.

A my jdeme a sekáme bodláčí nejlevnější benzínovou sekačkou, kterou jsme kdysi sehnali, ve které už třetím rokem žbluňká stále ta stejná jedna malá nádržka nafty, dávajíc každému najevo, jak často se staráme o trávník. Při kácení dvoumetrových bodláků je to ale stejně jedno, jelikož sekačku používáme převážně jako sekyru, občas i jako kyj, podle toho, jak silný kmen je třeba porazit.

Už od mala jsem fascinovaná stromy, které se v jednom momentě zblázní a expresně všechny vykvetou třeba přes noc, aby pak za týden se stejnou urgencí opadaly na nejbližší stojící auta. Ve všech těch ptačincích od přilétnuvších stěhovavců ulpívají ty bílé, růžové a žluté kvítky a pod sílícím sluncem se spékají do neodstranitelné hmoty, která bude příštích několik týdnů zdobit karoserii nadšeného majitele. 

Nejzábavnější část je poprvé se rozjet. Ideálně do silného provozu.

Daly by se napsat romány o vůních jara. Moje oblíbená je vůně mokré trávy, která mě na jaře a v létě pravidelně šimrá v nose před domem, když jdu večer z práce. Opojná vůně šeříků je podstatně má nejoblíbenější, mohla bych se v ní utopit. Ze všeho nejvíc mám však jaro spojené s vůní Biolitu.

Spolu s ožralými čmeláky totiž vylétají z děr každé jaro další zajímaví tvorečkové. 

Nemluvím teď o hraboších, ale ti ovšem za zimu, kdy byl kocour častěji doma než venku, taky docela zvlčeli a mezi tulipány a dírami po elektrickém vedení si udělali vlastní hrací desku na „whack-a-mole“.

Mluvím teď o pavoucích, které s přibývajícím teplem začnu vídat na bíle natřené stěně na naší verandě (v lepším případě) nebo na stropě nad postelí (v horším případě), kdy před usnutím usilovně přemýšlím, jestli ten flek, který bez brýlí vidím, je moucha, pavouk nebo jen nějaké svinstvo, abych instinktivně stihla uhnout hlavu v momentě, kdy se skvrna začne podezřele zvětšovat, což naznačuje, že to buď roste, nebo že se to na tenkém průsvitném lanku spouští přímo na mou hlavu.

A to ani nemluvím o těch pavoucích, které nevidím! Takových těch, co je vidí jen přítel za mými zády, kteří jsou asi tak šestkrát větší, než ten pavouk na opačné straně místnosti, na kterého právě ukazuji s instrukcemi, co by s ním měl přítel udělat. A on jen přikyvuje a culí se a čeká na divadlo, které nastane, až přestanu instruovat a otočím se.

Další signifikantní vůní mého jara je kouř z pálících se kusů starého nábytku, dřeva, plastů a pneumatik, o kterých soused usoudil, že z nich už žádný další kov nevybere a není tedy potřeba je na zahradě dál skladovat. Někdo tomu může říkat jarní úklid.

My jarní úklid nicméně letos řešit nemusíme, postarali se o něj někteří z našich spoluobčanů, kteří se ve vší té lidské vzájemnosti rozhodli ulevit našemu přeplněnému bytu a že jsme zrovna nebyli doma, museli chudáci vylomit dveře. Naše nové mříže a oknech nyní tedy poskytují oporu sítím mnoha novým zajímavým druhům pavouků.

Ať je koček milion!

Náš soused je hrdým majitelem mnoha druhů zvířat a vášnivě je množí. Bohužel jeho rodina i většina jeho zvířat nalézá druhé útočiště na naší zahradě. Začali jsme to pozorovat záhy po nastěhování, kdy se u nás zdržoval převážně on a jeho synové. Vždycky se v trenýrkách ráno objevil u našeho auta, že si všiml, že máme na zahradě starý bojler / vanu / kotel / skříně a jestli by si to nemohli vzít buď do sběru, nebo rozštípat na podpal. Vlastně se nám to tehdy docela hodilo, jelikož bychom to jinak do sběru museli odvézt sami a k tomu jsme se neměli. Pravda je, že na úřadě si podle všeho stěžoval zbytek vesnice, že jim prokazují podobné služby avšak bez jejich vědomí, takže jsme vlastně mohli být rádi, že se nás alespoň ptají.

Sousedovic malý Mirek pak jednoho krásného dne, zrovna když jsem nám balila kufry na dovolenou, bez okolků zaťukal na okno, jestli by prý si nemohl prolézt garáž a vzít si starý kov, který bychom nepotřebovali. Následující čtyři hodiny jsem tedy poslouchala „A paní, můžu si vzít tohle?“ nebo „A paní? Co je tohle? Aha, stará digestoř, a to potřebujete?“ případně „A paní, nechtěli byste pejska? Nám se teď narodila štěňata.“ Spolkla jsem poznámku o tom, že jejich psů jistě užiju do sytosti a řekla jen, že máme rozbitá vrátka a plot, že by se to nejdřív muselo opravit. Ten den si odnesl kostru starého gauče, staré nefunkční cvičidlo, digestoř, variaci hrnců a neskutečně těžké kovové tyče, které kdysi sloužily jako součást plotu. Se svou téměř rachitickou a podměrečnou postavou ve věku asi 11 let naložil tyče a další poklady na kolečko, načež se i s kolečkem úspěšně převrátil o 90°směrem k zemi.  Naložené kolečko jsem nakonec k jejich zahradě musela odvézt sama a nadávala si, jestli to mám za potřebí, nechat někoho, aby mi vybrakoval garáž a pak mu to ještě odvozit.

Zatímco my jsme si pak užívali zasloužené dovolené, maminka mi čas od času jezdila nakrmit zvířata a přesvědčit se, že dům ještě stojí. Jednou si to takhle štrádovala od autobusu k naší zahrádce, aby viděla pána, v trenýrkách, kterak klečí se šroubovákem u našeho zámku a cosi tam kutí. Soused si to u ní nakonec vyžehlil velice rychle (zeptal se, jestli je to má sestra) a vysvětlil, že máme rozbitou branku a že jí tedy opravuje. Pejska jsme sice nakonec nedostali, ale jeho kočičky nám to bohatě vynahradily.

Před nějakou dobou se totiž k sousedovi zatoulalo malé strakaté kotě. Ptal se nás, jestli snad není naše, což přítel, už tak velice nespokojený s počtem našich zvířat, rezolutně odmítal, zatímco já zuřivě přikyvovala, že jako jo, že si ho klidně necháme. Soused si kotě tedy ponechal, což dopadlo stejně, jako když si ponechal jakékoliv jiné zvíře. Všechna jeho fauna totiž velice rychle zjistila, že když naleznou způsob, jak překonat bariéru plotu, tak se jim u nás bude dařit daleko lépe. Postupně jsme takto nedobrovolně adoptovali sousedovy kočky, slepice, psy i kozy.

Kočička se naučila chodit k nám, protože jí tam v misce čekalo vždycky něco dobrého, přičemž sousedova taktika byla spíš „Je to kočka, ať si něco uloví proboha!“ Za kočkou se jako stín táhl i jejich pes, o kterém jsem už vyprávěla.

Sousedovo vlastnictví kočky bylo tedy velice sporné. A když říkám „sporné“ tak tím chci říct, že kolem něj vznikla později spousta sporů. Kočka totiž záhy zabřezla a já, vzhledem k tomu že bydlíme u rušné silnice, odmítala jednak ponechat koťata svému osudu a zároveň jsem si díky základnímu vzdělání dokázala spočítat, kolik koček bychom pak na zahradě měli, kdybychom je nechali volně se množit. Rozhodla jsem se tedy koťata odchovat, udat a kočku vykastrovat na naše náklady. O svém plánu jsem souseda krátce informovala a k mému velkému překvapení v tom viděl problém. Nejen, že odmítal, abych koťata dávala pryč, ale zároveň byl velkým odpůrcem kastrace. Na oba problémy měl jediné řešení: odjakživa se kočky na vesnicích nechávaly bejt a koťata se topila, už jeho matka to tak dělala. „Chceš snad říct, že moje máma je blbá, že neví jak se starat o kočky?!“ To už vstával, aby mi ručně vysvětlil jak se má situace kolem inteligence jeho matky. Rozhodla jsem se tedy předložit jasné argumenty a zaujatě vyprávěla o genetických problémech příbuzensky křížených koček načtených v odborné literatuře. Dostala jsem se i k rozmachu automobilového průmyslu a co z toho vyplývá pro dnešní kočky. Vylíčila jsem mu, jak se koťata budou mít dobře v nových rodinách a přirovnala ho k Ghándímu, hlavně aby mi ta koťata dovolil odchovat. Celou tu dobu jsem si sice byla velice dobře vědoma toho, že bych tu kočku mohla klidně prodat a on by proti tomu nemohl nic říct, vzhledem k tomu, že k ní nemá žádné vlastnické právo, ba dokonce neplní ani základní povinnosti každého zvířecího majitele. Jenže zavdejte cikánům příležitost myslet si, že jim něco kradete… V ten moment se ovšem zvedl sousedův kamarád, starý hubený Rom, který celou diskuzi sledoval z povzdálí. Začal se k nám sunout a lamentoval: „Všichni jsou to hajzlové, bílý i černý, ať mi nikdo neřiká, že cigáni jsou parchanti, když bílá máma se klidně má ke svýmu synovi! To dělaj i bílý! “

K tomu skutečně nebylo co dodat, dokonce i soused vypadal vykolejen. Bohužel to ale také zametlo všemi mými argumenty. Rozhodla jsem se pro plán B. Zaťala pěsti, zavřela oči a začala jsem křičet na celé kolo, že je to už čtvrtá kočka, kterou za ty dva roky co tam žijeme vlastní, že vím, co se s těmi ostatními stalo a že prostě rezolutně odmítám přihlížet tomu, aby tahle měla stejný konec. Vřískala jsem jako siréna, až to ven vylákalo i jeho ženu. Musela jsem vypadat, že mám v plánu pokračovat, protože jsem odcházela uspokojena. Jen hlavně abych mu jednoho kocourka nechala stranou, aby se pak s tou matkou mohli množit dál. Protočila jsem panenky a odkráčela se na stejné téma pohádat s přítelem, který, jak jsem již uvedla, byl se stavem našich zvířat vysoce nespokojený.

Kočka nakonec úspěšně odrodila pod postelí za mé asistence pět krásných koťátek,

aby pak na čtyři měsíce zabrali naši ložnici a úspěšně ji přetvořili do slohu kočičího. Stejně jako slohy Ionské, Dorské a Korintské se sloh kočičí také vyznačuje mimojiné svislými rytinami (někdo by mohl říci i škrábanci) po celé délce zdi, ovšem na rozdíl od výše zmíněných slohů mívá bohaté zdobení naopak v dolní části, nikoliv horní. Přibližně do výšky na zadních nohách stojícího kotěte. No abych to neprodlužovala - kompletně nám ji zdemolovali, za což mi přítel do dnes neodpustil. Všechna koťata jsme nakonec udali, kromě toho jednoho, které putovalo ven na zahradu k sousedovi. Kočku matku jsme tajně vykastrovali a jsem moc ráda, že soused vůbec neví, co kastrace obnáší, jinak by mi nikdy nesežral, že ta kočka je vyholená a s jizvou kvůli kožním problémům.

Sice obvykle dávám maximálně jednu fotku na příspěvek, ale tady tohle kočičí nadělení si zaslouží dvě.

Souseda nicméně mezitím omrzelo čekat na své kotě a pořídil si místo něj malou, ustrašenou, černou kočičku. Samozřejmě, že když jsme na sousedovo přání a pravidelné otravné naléhání nakonec přestěhovali ven i toho posledního kocourka s matkou, tak se obě koťata okamžitě spřátelila a nastěhovala k nám na zahradu.

Samozřejmě, že sousedovy kozy, které si také pořídil a neustále dál množil, se naučily chodit k nám také. Tak dlouho skákaly přes plot, až se v pletivu jednou kůzle zaseklo za nohu a museli jsme ho z plotu vystříhat a po celém dni v plotě i resuscitovat. Následně to kozy vyřešily po svém: plot udupaly do země a nyní se přes něj skáče jedna radost. Poslední dobou už ale moc nechodí, třímetrovou tůji, která jim tak chutnala, už zničily a všechny ostatní stromy nám více méně bez našeho vědomí pokácel soused, aby měli na čem udit maso. Prostě už nemají důvod. Věřím ale, že až na jaře vykvetou květiny (ty, které mi přítel ještě nezabil sekačkou na trávu), tak se kozy zase přijdou podívat, co dobrého jsme jim tam připravili.

Soused se nás tuhle ptal, jestli bychom si laskavě nemohli opravit ten plot, že prý je podle zákona náš. Bude to asi potřeba, protože jsem slyšela, že si plánují pořídit prasátka a nejsem ještě připravená se předhánět s vepřovým ve snaze dostat se ráno z domu do práce. Kdybych jen měla ty tyče k plotu, co bývaly v garáži…

U nás ty žáby dělají jen takové...

Byť jsem nikdy nebyla „přírodní“ člověk, nebaví mě horské túry, cykloturistice neholduji, pokud zrovna něco nepohřbívám, v hlíně se nerýpu, trička nebatikuji a v podpaží se holím, příroda si ke mně vždycky nějak cestu našla. Na horské túry a cykloturistiku mě povinně donutily školy v přírodě či nějaká soustředění, například se sborem, kdy si pan sbormistr pravděpodobně myslel, že nastydlé a unavené děti se na zpěv soustředí lépe než zdravé a odpočinuté. Na hlíně jsem při rekonstrukci částečně nejen spala, také jsem jí jedla, pila, čistila si s ní zuby a včesávala jsem si jí do kadeří, tedy jsme se postupně sžily. Obdobím batikovaných triček si prošla každá mladá slečna narozená po roce 1960 a série dlouhých zim dolehla i na ta podpaží.

Kdybych si ještě před odchodem do divočiny položila otázku „proč chci vlastně dům se zahradou?“, jistě bych nalezla množinu kvalitních argumentů. Ve skutečnosti je to velice jednoduché – miluji zvířata. Téměř všechna s počtem nohou 0 – 6. Zvířata s počtem nohou 7 a 8 jsou na black listu, a to proto, že je to buď pavouk anebo pavouk bez nohy. Obojí nesnesu ve své blízkosti, a pokud se naskytne situace, kdy já a pavouk (s libovolným počtem nohou) sdílíme prostor, obvykle to řeším výstupem do vyvýšených pozic a svoláváním okolních obyvatel, většinou přítele. Ten nastoupí s připraveným toaletním papírem a pavouka bez milosti expeduje do exilu. Takto vyexpedovaný pavouk se mi pak za to, spolu se svými škvořími přáteli, odvděčí vlezením do sušících se povlaků na peřinu, aby mi mohl přivodit infarkt při jejich povlékání. My se s pavouky navzájem takhle škádlíváme.

Hmyz obecně nás miluje nade vše. Začíná to už na jaře, kdy se dům změní v malou čtyřproudou mravenčí dálnici, která vede od koupelny, přes obývák až do ložnice s malým oddychem u kuchyňského koše. S postupem jara následuje létající, lezoucí, bodavý a další hmyz, který nás obtěžuje třeba v noci hned několikrát. Poprvé, když celé noci neúnavně skotačí kolem našich hlav. Podruhé pak v momentě, když mi na té hlavě přistane šestikilový kočičí zadek.

Dalším, ne-zcela vítaným zvířecím společníkem jsou hlodavci. Nemluvím teď o našich hodných potkáncích v kleci, mluvím o japonských útočných potkanech, kteří, jak přítel přísahá, žíjí v našem podkroví. Tito při našem nastěhování vycítili příležitost a hlavně jídlo, které jsme si „na chvíli“ dali na půdu, než „se trochu vybalíme“. Když si pak po roce přítel vzpomněl, že má na půdě neotevřenou krabici čokoládových cereálií, i přes moje protesty se jí vydal ulovit. V nerovném boji s krysou, kterou v té krabici našel, sice vyhrál, leč jsme v misce s mlékem nebyli schopni rozeznat čokoládové kuličky od krysích hovínek a nezdravá snídaně tedy skončila v koši. Rozhodli jsme se tedy s potkany zatočit a zakoupili od Vietnamců šidítko, které je má odpuzovat. Partner se mi snažil vysvětlit jeho princip a pochopila jsem to nějak takto: Přístroj jednou za několik sekund vyšle kouzelný signál do okolí, a protože krysy jsou co se týče kouzlení spíše konzervativní, odejdou z naší půdy. Umístili jsme ho tedy do podkroví a napjatě čekali na průvod migrujících potkanů, který se nedostavil. Pravdou je, že od té doby žádná ninja krysa odnikud nevyskočila a přijde nám, že ustalo i nikdy nekončící chroupání hlodavčích zoubků, které jsme na půdě slýchávali.

Významným zdrojem více či méně zvaných zvířecích návštěvníků na naší zahradě je zahrada sousedova. Jak jsem už někde zmiňovala, soused chová kolem stovky slepic, které s námi sousedí přes plot. Slepice, zejména ze začátku našeho pobytu, rády putovaly po naší zahradě. Mně osobně to až tak nevadilo, jelikož si se slepicemi vyhovujeme na intelektuální úrovni, nicméně čas od času si odprdly vejce na ten jediný schod, který vede k našim vstupním dveřím, a bylo nepříjemné to pak čistit. Zejména když jsem si toho všimla až v momentě, kdy vejce páchlo. Také slepičího trusu, jak se domnívám, máme na zahradě ze všech lidí, co slepice nechovají, nejvíce.

Soused ovšem nezůstal u slepic a během loňského roku rozšířil své hospodářství o dva nové druhy – nespočítaně hus a dvě kozy. Husí husarské kousky spočívají hlavně v tom, že chodí v řadě. No samozřejmě, co je na tom směšného, říkáte si? Zkuste je chvíli pozorovat, je fascinující, do jaké míry to dodržují. Například když jedna uprostřed řady změní směr o 90°, zbytek se ihned automaticky otočí a tato jedna rebelka je najednou vedoucí husou (jak už to ostatně bývá). Také nejde dost dobře spočítat, kolik že těch hus pochoduje. Já jsem přesvědčená, že jich je něco mezi 5 a 17, nicméně byly dny, kdy jsme napočítali i šestadvacet. Vzhledem k tomu, že na sousedovu zahradu máme jen asi 1,5 m široký průzor v plotě, předpokládám, že se někde za plotem otáčely a chodily v kruhu, aby nás zmátly. Husy.

To kozy chůzi po jedné přímce považují za nudnou a pohybují se tedy ve všech směrech v čase i prostoru. Tak například jsme kozu už viděli: za plotem, na plotě, před plotem, na zdi, na budce, na střeše, na stromě ve výšce 1 m, na stromě ve výšce 5 m, na koze, na huse a na sousedově synovi.
Zejména koza na střeše nás vyděsila, jelikož člověk po cestě do práce prostě neočekává, že na něj bude koza mečet ze střechy, na to my Pražáci nejsme zvyklí. Ostatně v paneláku by se to realizovalo špatně.

Koza na střeše.

Soused vlastní také psa (nebo aspoň jeho podstatnou většinu) a část kočky. Zbytek kočky vlastníme my a zbytek psa někde odpadnul, konkrétně se jedná o nohu. Kočka je ryze venkovní a čas od času se k nám přijde nažrat. Každé ráno jí sypu granule a každý večer je miska vymetená. Na základě pozorování nicméně vím, že kočka s tím obvykle nemá moc co k dočinění. Sousedův pes totiž zjistil, že když odjedeme autem od domu, tak se při troše snahy dostane přes branku na zahradu, kde najde misku plnou chutných drobných jednohubek. To jsme zaregistrovali až v momentě, kdy napadl pořádně sníh a my byli velice překvapeni, jak to u nás na zahradě žije, když doma nejsme. Do té doby jsem totiž konstantně otevřenou branku (která nejde pořádně zavřít) připisovala větru, ale když jsem jako správný skaut šla po příchozích a odchozích stopách, dospěla jsem k závěru, že u nás fauna z celé vsi pořádala party. Kromě řady ptáků, kteří sníh procapkali zmatenými cestičkami, tam byly třeba stopy kočky. Kočka totiž není vůbec tak externí, jak jsem si myslela. Celá zahrada obsahovala pozůstatky jejího běsnění vč. střechy, která byla proběhaná ze všeho nejvíc.
Denní režim „našich“ zvířat by se dal podle studia více či méně zapadaných stop ve sněhu rozepsat asi takto:

- Ráno: Dámské a pánské boty ode dveří k vrátkům, kočičí stopy u dveří (kde je miska), ptačí stopy za domem

- Ráno o pár minut později: psí stopy od vrátek ke dveřím, kočičí stopy ode dveří o půl metru dál + otisk kočičího zadku, psí stopy kolem misky, rozházené granule, převržená miska, ptačí stopy na okenním parapetu

- Poledne: psí a kočičí stopy po celé zahradě, kočičí stopy na všech oknech, na střeše, na zídce, slepičí stopy od plotu po chodníku ven z otevřených vrátek, nové psí stopy u vrátek

- Odpoledne: kvapné slepičí stropy od vrátek po chodníku na zahradu, stopy pánských holinek po chodníku ke stromu, žlutý sníh u stromu, pánské, psí a slepičí stopy všude po zahradě, pánské a psí stopy po chodníku ven ze vrátek pokračující k jeho vratům

- Podvečer: kočičí stopy smutně kroužící kolem prázdné misky, ptačí stopy na zídce

- Večer: dámské a pánské boty od branky ke dveřím, dámské boty kolem dveří (sypu granule), kočičí stopy kolem dveří

Zajímavé je, že když jsme doma o víkendu, nic z toho se na zahradě neděje. Taky je dost dobře možné, že to všechno dělá jedna ze zlomyslnějších slepic s návleky na pařátcích, aby nám zamotala hlavu.

Ptáci jsou totiž velice zlomyslní, i když jich v okolí naší zahrady vídám hodně, jsem přesvědčená, že k nám na zahradu vždycky přilétnou jen umřít. Už několikero ptáků jsem nalezla bez známek života jen tak ležet na zemi, absolutně bez jakékoliv jasné příčiny úmrtí. Když tedy nepočítám toho holuba bez hlavy, tam to bylo pochopitelné. Prostor okolo starého ořešáku tedy momentálně slouží jako centrální hřbitov drobných zvířat. Občas najdu jen peří. I toto připisuji zlomyslné slepici.

Vesničko má, středisková

Po tři čtvrtě roce aktivního bydlení a téměř roce vlastnictví našeho domu nemůžu říct, že by mě znalo mnoho spoluobčanů. Jistě je to částečně dané tím, že jsme na ves šli spíš kvůli klidu a samotě. Z těch několika málo mohu vyjmenovat následující:
Náš soused, který nás má rád, protože je u nás na zahradě vždycky dost bordelu a starých elektrospotřebičů, které si může vzít a vybrat z nich kov, popřípadě spálit, je-li to dřevo.
Postarší jogger, kterého potkávám, když jdu od autobusu ve vhodnou dobu a se kterým se zdravíme.
Dále je to mladá blondýnka, která se mnou jezdí občas autobusem domů. S úsměvem na sebe kýveme hlavou při vystupování (asi má radost, že tu vystupuje taky někdo jiný) a nedávno jsme povýšily i na zdravení už na Dejvický. Tedy ona povýšila, já jsem jí nepoznala, a když jsem pak slyšela, že kupuje jízdenku do domoviny, usmála jsem se na ní alespoň v uličce. Měla radost.

K sousedovi také neodlučitelně patří tlupa jeho dětí. Má sedm synů a prý by moc chtěl holčičku, tak to asi ještě budou zkoušet. Za zmínku stojí asi jen nejmladší syn (je to sousedovic malý Mirek), který má v oblibě dívat se do hlavně nabité a odjištěné vzduchovky, co že tam najde zajímavého. Aspoň dokud mu táta neflákne takovou, že druhou vezme o plot. Ale zase nás zdraví. Nedávno dostal miniaturní ale o to hlasitější motorku, asi jim to přišlo bezpečnější než ta vzduchovka, takže již od dubna neúnavně tráví dny i noci tím, že jezdí po silnici před domem. Motorka bezpečně přehluší normální motorkáře, i kamion, ale když na něj táta zařve, že mu nafláká, jestli s tím nepřestane, to slyšíme bezvadně. U nich je „flákání“ docela oblíbené slovo, a podle zvuků i činnost. Na druhou stranu z toho co jsem slyšela si to ti kluci zatím docela zasloužili.

Co se týče kulturního života na naší vsi, tak máme hospodu a krásný městský úřad s novou omítkou (jedna budova), kde se čas od času objeví informace o chystající se akci, obvykle pro děti (Mikuláš, Velikonoce, rozsvěcení stromečku,…) ale i pro dospělé (přátelské utkání v basketbale mezi osmi okolními vesnicemi přičemž všichni mladí muži těchto vesnic dají dohromady sotva ty dva týmy). Většina těchto kulturních událostí se odehrává v nějaké budově, kterou jsme ještě neobjevili, ale jsme na stopě. Osobně se domnívám, že je to taky součástí hospody/úřadu. Google nedávno nafotil naší ves do Street view, takže jsme se s přítelem konečně (doma) vydali na tu dlouho slibovanou procházku. Líbilo se nám tam, budeme chodit častěji.

Nejvíc kultury se ale stejně odehrává v té hospodě. Všichni čtyři štamgasti (včetně souseda) tam den co den sedí až do zavíračky aby se pak ztemnělými uličkami motali k domovu. Tedy v zimě. V létě se motají prosluněnými uličkami, neb hospoda zavírá podle nálady v 19 – 20 hodin. Několikrát jsme měli to štěstí potkat souseda po zavíračce u vrátek. Jednou jsme byli sami a vyslechli jsme si ódu na moje prsa. Podruhé jsme ho zastihli s naším finančním poradcem, takovým mladým malým klučinou v kvádru. Soused se nás nejdřív ptal co to je za kašpara, že je líp oblečený než on na svatbě (o tom nepochybuji) a pak kašpara s upřímnou radostí z piva kamarádsky plácnul do ramene, aby si to nebral, že si ho jen dobírá. A že má ruce jako lopaty a vycvičené na synech, náš poradce se zastavil až o sloup veřejného osvětlení. Následně nás všechny tři znovu zasvětil do tématiky ženských prsou, krknul si a šel se vyčůrat na svojí zahradu ke stromu. Když se nad tím zamyslím, tak jsme se s tím poradcem pak už nikdy neviděli…

Soused taky chová slepice, je vášnivý chovatel, má jich věru mnoho (asi 130) a chová se k nim moc hezky, to nemohu říct! Čas od času některá ze slepic zavítá na naší zahradu a buď se tam prochází nebo sedí na okně (o čemž jsem už psala v článku o elektrikáři). Občas se tedy stane, že se nám soused objeví na zahradě lovíce slepici. Naposledy jsme takhle měli pozvané přátele na první jarní grilovačku, když se začala třást koruna velkého (fakt dost velkého) ořechu, ze které následně vykoukla sousedova rozcuchaná hlava a pak ruce a v nich slepice. S omluvným výrazem vysvětloval, že si slepice našla místo snůšky na střeše kůlny, která je za stromem a že nechtěl vyrušovat, no ale, když už spolu mluvíme, budeme potřebovat tu kovovou vanu na zahradě?

Zatím jsem mluvila jen o jednom sousedovi, ale reálně máme dvoje sousedy. Malý sádek, který je asi 100 m od domu, jednou stranou obýváme s chatkou, kde celé léto žijí dva důchodci a jejich příležitostná vnoučata. Jsou to sousedé, jejichž sloupek na elektřinu z nepochopitelného důvodu stojí na našem pozemku (opět – asi 120 m od jejich zahrady). Jejich největší životní problém je náš trávník v sadu, který nepopiratelně roste daleko výš, než by růst měl (tipuji, že touhle dobou bude vyšší než já). Bohužel, tráva v sadu nikdy nebyla naší prioritou a tak jsme se jí tolik nevěnovali. Když už jsme se tedy na zahradě objevili, všichni okamžitě vylezli z chaty na jejich udržovaný anglický trávníček, mezi dokulata ostříhané křoviny a neúnavně se ptali, kdy si svojí zahradu posekáme, že jejich pes z ní má klíšťata. Rada, aby svého psa nepouštěli na naší zahradu se nesetkala s úspěchem. Nedávno jsem tam v rámci prohlubování vztahů strávila asi hodinu pokecem „přes plot“ s paní a jejím vnukem. Nejdřív jsme se bavili o trávě, kterou nesekáme, pak o bývalé majitelce která byla protivná a pořád se jen starala o zahradu (hm!), o psech, o rekonstrukci, ale vnuka stejně nejvíc zajímalo jaký to je bydlet vedle cikánů, na což se bez okolků zeptal. Snažila jsem se zjistit důvod, proč mají sloupek u nás. Vytáčeli se různě, ale pochopila jsem z toho, že se jim tam na něj prostě nechtělo koukat. Ale dobře jim tak, kdyby si ho postavili u sebe, tak by na něm teď nebylo to krásné graffiti.

Nedávno, když u nás elektrikář dělal revizi jističe, který máme na sloupu elektrického vedení, vedle něj ve svém drahém stříbrném voze zastavil pan důchodce-soused, vystoupil si, zavolal si ho dolu ze žebříku a výhružným hlasem mu řekl „Teda doufám, že se tu nenapojujete na naší elektřinu!“.

Zakončíme to ale melancholicky. Za pár dnů už to bude rok, co jsme to koupili a před víc než rokem jsme se sem byli poprvé podívat. A líbí se mi tu. Líbí se mi potkávat sousedovy slepice na zahradě a líbí se mi sledovat jejich kamarádky, jak se sbíhají večer při krmení (jsou to fofry!). Líbí se mi chodit na autobus na náměstí a daleko míň se mi líbí chodit na autobus nahoru za ves, protože to je docela kopec. Ale líbí se mi koukat na houf ovcí, které se pasou právě na tom krpálu. Miluju pohled na zapadající slunce ze zahrady s cigaretou a hrnkem kafe v ruce. Líbí se mi večerní zápach zapařené trávy. A miluju vůni mokré hlíny po dešti (je daleko lepší než vůně kanálů po dešti). Mám ráda myšky, které nám bydlí na zahradě (ale jsem plně otevřená myšlence, že se to možná časem změní). A taky ještěrku bez ocásku, která bydlí v předzahrádce. Baví mě poslouchat ptáky na kaštanu a na ořechu, kterak se snaží překřičet jedni druhé. A fakt hodně miluju, že i když venku je 40°C, tak u nás je příjemných 22°. I přes všechny nesnáze, které nás potkaly (a to zdaleka nevíte o všech) jsem pořád přesvědčená, že jsme udělali dobře.

Kulový blesk: Největší akce v dějinách stěhování

Kdybych někdy žádala o práci stěhováka, do životopisu bych si napsala, že mám ve stěhování praxi. Nejsem v tom dobrá, to vůbec ne, ale praxi mám bohatou. Nepočítám-li stěhování, kterých jsem se účastnila jako dítě a až tak jsem to nevnímala, absolvovala jsem za posledních 6 let, od mých devatenácti, přesně patero stěhování do nejrůznějších částí Prahy. Mám tedy žádanou praxi, a proto by všechno mělo proběhnout v nejlepším pořádku a bez komplikací. Nebo ne?

Časté stěhování z místa na místo bylo důvodem, proč jsem odmítala jít z našeho Vršovického nájemního bytu do dalšího podnájmu. Stěhování je opravdu náročné (nejen fyzicky) a žít pět let mezi krabicemi a pytli se časem taky omrzí, jakkoliv to zní lákavě. Na druhou stranu jsem neviděla důvod, proč to vůbec vybalovat, stejně to za rok budu zase balit zpátky. Vidina finálního stěhování byla jednou z velkých motivací celé té naší koupě.

Zkušenosti mi napovídaly, že bychom měli stěhování rozprostřít pokud možno do co nejdelšího časového úseku, abychom se pak nezbláznili v posledních dvou dnech, jako tomu doposud vždycky bylo. Z toho důvodu jsme si moc moc moc moc moc moc moc přáli, abychom dostali klíče ještě dřív, než až po přijetí hypotéky na účet prodávajícího, jak bylo podle všeho zvykem. Nemohli jsme si za žádných okolností dovolit vydržovat hypotéku a zároveň podnájem, ani jeden měsíc, na to bylo na domě opravdu moc nákladů. Nutno podotknout, že majitelka, upravená padesátnice, byla skutečně milá dáma. Ne už tak její manžel, neupravený asi devadesátník, vzhledem a povahou připomínající Strýčka Skrblíka, který sice na dům neměl žádné právo, ale to mu nezabránilo do všeho mluvit.
Stalo se třeba, že jsme zjistili, že dům není napojen na kanalizaci, jak si majitelka myslela, a bylo nutné zjistit, kam voda odtéká. Za domem byl starý septik, napustili jsme tedy půl vany vodou a zkoušeli, zda uvidíme čůrek odtékající do žumpy. Neviděli, zato pan domácí za mnou chodil každé dva litry s otázkou, jestli by to už jako nestačilo, že to pořád ještě je jejich voda kterou proléváme a oni jí budou platit. Nutno podotknout, že to proběhlo až po zaplacení zálohy 90 000 Kč a podepsání smlouvy o smlouvě budoucí.

Na konci srpna jsme tedy seděli všichni spolu v kanceláři notářky a podepisovali kupní smlouvu. Po podpisu jsme se hromadně přesunuli do banky, kde jsme úspěšně podepsali hypoteční smlouvy. Dospěla jsem tedy k závěru, a podělila jsem se o něj s majitelkou, že by byl ideální čas na předání alespoň jednoho ze tří svazků klíčů, které bychom využili k tomu, abychom v průběhu září postupně převáželi své movité statky do nového domu. Nájemní smlouva nám končila 30. 9. a do té doby jsme bezpodmínečně museli být kompletně přesunutí. Majitelka, ochotná jako vždy, nadšeně souhlasila, že prý si zbývající klíče (jedny měla realitka, dvoje oni) předáme, až jim dorazí peníze, ale jeden svazek nám rádi dají už teď. Byla jsem spokojená, že to tak krásně dopadlo, až do chvíle, než se z polospánku probral pan Skrblík a povídá: "A co když tam budu potřebovat jet já?", manželka ho kopala pod stolem, ale Skrblík trval na svém: "Ne ne, my ty klíče potřebujeme." Nakonec jsme se dohodli na tom, že klíč dostaneme jen od jedněch dveří a budeme si tak moci dávat své věci alespoň na 4 m2 velkou verandu.

A tak jsme s tím začali. Každý den po práci jsme svůj majetek, který se každý den v měsíci M rozrostl ještě o třetinu, nakládali do našeho autíčka, které se pro změnu zmenšilo na polovinu. Naučili jsme se jezdit bez zadních sedaček a na jejich místo jsme dali skříně a židle, aby to tam vypadalo kulturněji. Ačkoliv jsme byli rádi, že se stěhujeme z přízemí zase do přízemí, stěhovat se ve Vršovicích bylo i tak dost komplikované. Už samotný fakt, že v Praze 10 po pracovní době nelze zaparkovat nejen před domem, ale dokonce je těžké najít místo i ve stejné ulici (a několikrát jsme parkovali i o několik bloků dál) dělá ze stěhování maškarádu pro všechny sousedy. Další komplikace je uspořádání starého činžáku, kdy si smrtelník uvědomí, že dřív byli lidé opravdu menší než dnes.

Tahat těžký nábytek, knihy, nádobí a další rozličnosti přes půl Vršovic není vůbec jednoduché. Postup je následující:
Otevřít dveře, ve dvou vynést požadovaný těžký předmět z bytu aniž by utekly kočky, zavřít dveře (silou, šly těžko), zamknout dveře. Ve dvou nést předmět úzkým chodníčkem na zahradě, překonat 4 malé schůdky dolů, překonat 4 malé schůdky nahoru. Položit velký a těžký předmět na malý schůdek, jednou rukou jej balancovat a přidržovat, druhou odemykat (silou) dveře do činžáku, otevřít dveře do činžáku (kopnutím a lomcováním). Pronést velký a těžký předmět 50 cm širokými dveřmi do činžáku, zavřít dveře (silou), zamknout dveře (lomcováním). Rozsvítit. Překonat 10 schůdků nahoru po (rozsvítit samozhasínací vypínač) 80 cm širokém schodišti vyhýbajíc se (rozsvítit) motorce umístněné na schodech (rozsvítit). Projít samozavíratelnými, 60 cm širokými, těžkými a zákeřnými dveřmi, oddělujícími vchod od schodiště. Pronést předmět ke dveřím, což obsahuje vyhýbání se popelnicím a překonání 5 schodů dolů. Položit předmět, odemknout a otevřít těžké, samozavíratelné, 60 cm široké vchodové dveře. Překonat s předmětem jeden schod dolů a věřte mi, že je to těžké, když na vás útočí vršovické pomočené a pozvracené dveře od činžáku s ozdobným kováním před sklem, které sestává z kovových trnů trčících ze dveří ven, snažících se probodnout mě a zničit nesený předmět. Zamknout dveře, přenést předmět o ulici dál k autu vyhýbajíc se psím exkrementům na chodníku, odemknout auto a přemýšlet, jak se nám ta skříň tam proboha má vejít. A pak zpátky a zopakovat si to ještě 15x než budeme moc i vyrazit.

Veranda se rychle plnila, a když jsme někdy v druhé polovině září konečně dostali klíče všechny, oslavili jsme to odnošením věcí na půdu a uvolněním prostoru pro ostatní krámy. Jak se čas blížil, začala na nás dopadat stěhovací deprese, jelikož se zdálo, že se to nikdy nemůže stihnout včas. Byt se vyprazdňoval jen pomalu, ale když nám dorazil na pomoc kamarád s vozíkem za autem, kam jsme naskládali jednou velkou skříň, která se nám do auta nevešla, postel bez matrací a lednici, začaly se rýsovat holé stěny, my jsme získali novou mízu a večer co večer jsme ulehali na matrace (položené na zemi) znaveni prací a odráželi útoky koček, které zjistily, že s matrací na zemi je daleko větší zábava, než s matrací na posteli.

Nikdy ale nezapomenu na poslední den/noc před předáním bytu. Bylo nutné dobalit poslední zbytky věcí, které nám zůstaly doma, abychom tam přežili, vyhodit všechno co už nebylo potřeba, celý byt kompletně vydrhnout a odvézt všechno v autě na jednu cestu do nového bydliště. Nejdřív jsme uklízeli, pak balili, pak znovu uklízeli. V průběhu večera odnášel přítel do auta věci na odvezení a tak nakonec bylo potřeba jen zabalit kočky a potkany, dát je do auta a jet. Z poslední cesty k autu se ale přítel vrátil skeptický, zda se tam vůbec ještě vejdeme. Když jsme odnášeli potkany k autu, pochopila jsem proč.

Otevřel dveře a povídá: "nechal jsem tady takhle" huhlal tlumeně, jelikož se zrovna nacházel pod matrací "místo pro potkany", vylezl zpocený ven a tvářil se vítězně. Nikdy v životě jsem neviděla takhle plné auto, skutečně nikdy. I opticky se zdálo, že se karosérie tak nějak zakulatila. Položila jsem klec s potkany na zem a chtěla si dát do kufru tašku ze zad. "Ne, to neotevírej!! Už bychom ten kufr nikdy nezavřeli" skočil přítel před auto a snažil se vlastním tělem zabránit mému vniknutí. Věřila jsem mu. Nastrkali jsme tedy potkaní klec do připravené díry s důmyslně vynechanými větracími otvory na dýchání. "A tadyhle" ukazoval na protější okénko "jsem nechal místo pro dvě přepravky na kočku". A opravdu tam bylo asi 20 x 40 cm místa, ale naštěstí kolem byla matrace, takže za použití síly se přepravky vejdou, jen jsme doufali, že plast je dostatečně odolný, aby tlak matrací a okolních předmětů naše zvířata nerozmačkal.

Pár věcí nám v bytě přeci jen zůstalo (kýble, nějaké tašky, vysavač a košťata). Ty jsme měli odvézt druhý den ráno. Přivstaneme si a pojedeme do bytu o hodinu dřív, než byla domluvená schůzka na předání, douklidíme zbytek a vytřeme podlahy, plánovali jsme si.

Nacpali jsme se tedy do auta se sedačkami posunutými snad až pod kapotu, aby se dozadu vešlo co nejvíc nákladu, pod nohy jsme si dali tašky, na klín jsem si položila poslední přepravku a začala jízda smrti.

Rychlostí 20 km/h ve městě a 50 na dálnici jsme se řítili masivně přeplněným autem, modlili se, aby nepraskly dveře nebo kolo a spícímu městu poskytovali tlumený koncert tří zoufalých kočičích hlasů, ozývající se zpoza okýnek. Já - jednu ruku v bedně na klíně a druhou zlomenou v lokti na zadní sedačce střídavě v jedné a druhé přepravce - jsem se snažila kočky uklidnit, bez výsledku. V půlce cesty jsme si uvědomili, že jsme celý den nic nejedli. Zastavili jsme tedy u okýnka McDonalda a objednali si něco na domů (!). Ospalý brigádník v okénku si musel dvakrát promnout oči, aby se ujistili, že skutečně vidí a slyší to, co si myslí, že vidí a slyší. Rychle nám podal do okna sáček, pro který jsme mezitím úspěšně vytvořili mezi věcmi místo a zatímco ostatní zaměstnanci diskutovali o tom, jestli jsme spíš od kolotočářů nebo z cirkusu, pokusili jsme se auto uvést znovu do pohybu, což se povedlo až na třetí pokus, protože to nebylo z kopce jako ve Vršovicích při rozjezdu.

Kolem druhé hodiny ranní jsme slavnostně dorazili k našemu novému hradu. Když bylo auto prázdné a původního tvaru, vypustili jsme doma kočky, které se jedním skokem dostaly pod naší starou postel v ložnici a tam zůstaly následujících několik dnů. To potkani se zabydleli daleko rychleji, asi to v kleci vypadalo dost stejně jako ve Vršovicích. V půl třetí jsme usnuli jak zabití a v půl páté vstávali, taky jak zabití, abychom jeli předat byt a pak normálně do práce. Něco se prostě nemění.

Byl to ten slavný den...

Elektřina je zvláštní věc, v Praze nebo ve větších vsích či městech je považovaná za samozřejmost a proto jsem byla překvapená, kolik domků a domečků okolo Prahy tímto vynálezem stále neoplývá. Z úcty k tradici jsme si ale přáli dům, který elektřinu má. Měli jsme s ní povětšinou dobré zkušenosti z dřívějška.

S elektrickým proudem jsme ale nebyli vždy přátelé. Například tehdy, kdy se nedopatřením klec s mými potkany posunula o kousek blíž k počítačovým kabelům, než by bylo záhodno. Lidskému oku by se vzdálenost zdála dostačující, ovšem šmátravá pacička potkanova dokáže přitáhnout do klece ledacos. Navíc potkan má obecně dost času na to, aby si počkal na nejvhodnější příležitost. Vydrží třeba čekat i několik hodin, než závan větru nadzdvihne cíp sušícího se oděvu na věšáku a přiblíží ho tak o kýžený centimetr blíž ke kleci, aby potkan mohl oděv uzmout špičkou drápku přední tlapky, napresován na mříž ve snaze dostat se co nejdál a následně tlustý kus látky, ač to vypadá fyzicky nemožné, prorval skrz 2 cm široké mříže a rozkousal ho do poslední nitky. Podobným způsobem se jeden z našich nejtrpělivějších potkanů dostal ke kabelu od monitoru, a jak už byl zvyklý praktikovat na ručnících a tričkách se do něj s chutí zakousl. To mělo za následek blesky, hromy a vyhození elektřiny v celém domě (činžovním). Jak už to bývá, potkanovi se nic nestalo, snad kromě toho, že tenhle konkrétní potkan už nikdy neroztrhal žádný ručník.

Další špatnou zkušenost jsme měli s placením elektřiny. Srdce nám trhá každá záloha a ještě horší to bylo, když každý rok, nehledě na to, o kolik nám předchozí rok zvedli zálohy, vždycky přišel nedoplatek za elektřinu na 5 000 Kč. Podařilo se nám zjistit, že viníkem je lednice, která je samozřejmě každý rok starší a starší (a to už při stěhování do předchozího bytu byla alespoň stoletá). Protože v zásadě ani moc nechladila a mrazák vůbec nemrazil, rozhodli jsme si koupit novou (asi 2 měsíce před stěhováním). Tento krok se nám vyplatil, jelikož i ty dva měsíce stačili na to, aby nám vrátili 50Kč přeplatek.

Jak už jsem psala, po nastěhování jsme si pozvali elektrikáře, který usoudil, že stav našich rozvodů je špatný, až směšný, a poradil nám, že pokud nechceme vyhořet, měli bychom si udělat nové rozvody. Vyhořet jsme nechtěli, nečetla jsem na to dobré recenze.

Na některý z poptávkových webů jsme zadali nabídku na rekonstrukci elektroinstalace, ale protože jsme nebyli škola ani panelák, neozvalo se nám tolik lidí, jak jsme doufali. Někteří se ale ozvali, přijeli se k nám podívat a zhodnotili, že jim máme zaplatit všechny peníze, co nám banka půjčí a ještě něco navíc a oni to snad zvládnou. Pak byli tací, kteří se vůbec přijet podívat neobtěžovali a ani je nezajímalo jak velký dům že to máme, rovnou nám řekli, že to udělají za nižší, ale stejně dost vysokou částku, pokud se to teda neprodraží. Naše pavoučí smysly nám radili takovým lidem nevěřit.

V práci jsem se se svými trablemi svěřila řidiči PPL, který k nám jezdí pravidelně každý den, a ten, protože je to člověk velmi aktivní (aniž by ho o to někdo žádal) a ihned se do všeho vrhá po hlavě (i přesto, že ho prosím, aby to nedělal), zavolal svému kamarádovi elektrikáři, aby se ho zeptal za kolik nám to udělá. Ten ho poslal do hajzlu (ale daleko horšími slovy), že to musí nejdřív vidět a tak se přijel podívat. Už od pohledu působil dojmem, že ví, co by měl dělat. Hned nám poradil, kam bychom měli dát spotřebiče a spolu jsme si namalovali na stěnu kde a co finálně bude. Všechno si do puntíku zapisoval na kus kartonu drobným pečlivým písmem, což bylo milé, protože nikdo jiný si zatím nic nezapsal. Odešel s tím, že mi to pěkně spočítá. Sice to všechno trochu trvalo, ale dohodli jsme se na ceně, a že byla nejlepší a skutečně jsme mu věřili, že to umí, za pár dní se do toho pustil. PPL řidič, který si vždycky hledá způsob jak si něco přivydělat, mu prý bude kopat díry na zahradě a dělat hrubé práce a on sám se bude starat jen o ty rozvody.

Chvíli před tím, ještě než začaly být doopravdy zimy (elektřina se dělala na podzim), jsme zjistili zajímavou věc: Večer po práci jsem šla sundat prádlo ze šňůry, když se mi vedle hlavy ozvalo mohutné "KDÁK". To je slovo, co člověk v noci u prádla nečeká. Lekla jsem se a objevila, že na dřevěném vysokém sušáku sedí jedna ze sousedových slepic (má jich 130), nepříjemně rozladěná, že jsem jí vzbudila.

Slepice Zora v den prvního setkání.

Celé mé to pobavilo a považovala jsem to za milou historku, kterou budu dávat k dobru v okruhu přátel. Druhý den ovšem slepice byla na sušáku zase a třetí den seděla na zídce. Byla to vždy tatáž slepice a začala jsem jí říkat Zora, protože mi to přišlo jako adekvátní jméno pro slepici. Ráno při rozednění už přelétávala zpátky přes plot a přes den se u nás neukázala, jen občas u plotu pokvokávala, aby po setmění přelétla zase k nám a vyspala se na naší zahradě. Naučila jsem se tedy každý den po práci nejdřív pokecat se slepicí. Jak začínaly v noci být mrazíky, slepice se přemístila ze sušáku na parapet okna v kuchyni. Pravda, poprvé mě to opravdu vyděsilo. Slepici jsem nenašla na sušáku a usoudila jsem, že jí byla moc zima na to, aby nocovala u nás. Když jsem posléze rozsvítila v kuchyni, slepice se lekla a začala zuřivě klovat do okna. To vylekalo zase mě. Od té doby nicméně slepice spávala na parapetu u okna.

Slepice Zora za oknem.

Někdy tou dobou u nás začal pracovat elektrikář. Pracoval každý den a původní plán byl, že to bude za týden hotové. Přicházel ráno, když my odjížděli do práce a odcházel dlouho po tom, co jsme se z práce vrátili. Obratně sbíječkou vysekával kameny ze zdi, jelikož řidič PPL se ukázal býti v tomto směru poněkud neschopným, a připravoval si všechno na finální kabelování. Jednou večer jsme si spolu povídali o nadpřirozených jevech a zjistila jsem, že náš elektrikář je jeden z těch lidí, kteří zcela samozřejmě věří na duchy. Rozumějte - většina lidí (například já) když se baví o paranormálnu a stane se jim, že na duchy věří, řekne něco jako "Já vím, že je to hloupé, ale..." a začervená se. Jeho ovšem ani nenapadla alternativa, že by nějací duchové nemuseli existovat a myslím, že kdybych snad chtěla oponovat, začnu si za chvíli připadat, jako bych mu vyvracela gravitaci nebo něco jiného, normálního, co každý zná. A tak jsem vycítila spřízněnou duši a vyprávěla jsem mu o záhadně otevřených oknech po příchodu z práce, o vrzající půdě a dalších perlách, které jsem zaregistrovala po dobu našeho pobytu. To mělo za následek zejména to, že elektrikář se začal bát chodit na půdu. A protože si tam nechával oblečení a věci po dobu práce, neb to bylo místo, kde se doma nejmíň prášilo (opravdu, je to absurdní, ale v době rekonstrukce byla půda nejčistší místo v domě), každé jeho převlékání probíhalo v řádech několika sekund, po celou dobu musely být otevřeny dveře a pokud to bylo aspoň trochu možné, vyžadoval něčí přítomnost v doslechu.

Nehledě na duchy ale za práci vzít uměl. Téměř všechno si nakonec dělal sám, PPL řidič mu stihl zničit už druhou sbíječku za dobu asi 15 minut, co s ní pracoval a on mu pak odmítal dát do ruky jakýkoliv jiný nástroj kromě lopaty. Když potřeboval odjet z domova dřív, než jsme se vraceli, volal mi a hlásil, co ten den udělal, čeho se přesně nemáme dotýkat a kterou zásuvku můžeme používat dnes. Byli jsme totiž dohodnutí, že nám vždy nechá aspoň jednu zásuvku funkční, abychom mohli zapojit jednu lampičku a notebook, prostě abychom byli aspoň trochu existence schopní.

Jeden den tedy takhle volal a mezi řečí se zmínil, že tak trochu spadl a uhodil se do zad, a tak že to tedy vůbec nebyl příjemný den, ale že to dodělal, ať se nestrachuju. I když jsem mu říkala, ať si klidně vezme volno, jestli mu není dobře, tvrdil, že to nic není a že bude zítra OK. No, nebyl. Večer mi zvonil telefon asi v 11 hodin, že se to nelepšilo a tak se vydal na pohotovost, kde mu diagnostikovali dvě zlomená žebra a tři týdny nemocenské na zotavení. Asi pětkrát se mi omluvil, osmkrát usoudil, že to je strašně trapné a jedenáctkrát mě ujišťoval, že jakmile bude moci vstát, že hned přijde. Normální workoholik. Naordinovala jsem mu alespoň několik dnů podmínečné dovolené, ale myslím, že stejně přijel ještě dřív, než jsme se domluvili.

Když jsem tedy přišla domů první den po jeho absenci, abych viděla kulhajícího, pohublého elektrikáře skrčeného k jedné straně, belhajícího se po domě se sbíječkou v ruce, málem jsem ho vyhnala zase pryč. Dušoval se, že mu je dobře a že to chce dodělat, ale myslím, že mu bylo pěkně zle. A zjistila jsem dvě věci. Jednak jak se to celé stalo, a pak kdo za to může.

Stalo se to tak, že stál na štaflích a zrovna sbíječkou vylamoval nějaký kámen ve stropě, když tu mu po něm uklouzla a spadla na zem. A že je to nástroj těžký, převážilo ho to, a on se zády nabodl na ten spoj štaflí nahoře a spadl za sbíječkou. Ještě teď když to píšu mě polévá studený pot a to se mi ani nic nestalo.

A kdo za to může? Slepice, přece. Ve skutečnosti to totiž není slepice, prý to je převtělená původní (zemřelá) majitelka, která k nám chodí spát z nostalgie a taky kontrolovat, jak postupují práce. No, a když ho viděla se sbíječkou, usoudila, že se to tam snaží zničit, a tak vyslala myšlenkové impulsy a shodila ho z těch štaflí.
Mrcha.

Jelikož mám tři kočky, tak od chvíle, co jsem se začala starat sama o sebe, nebyla jsem z domova nikdy déle než 2 dny (maximálně 3 na Vánoce), protože mi je nemá kdo hlídat. Je to trochu otravné, ale zvykla jsem si. Ale když jsme doma měli elektrikáře, který navíc měl ke zvířatům kladný vztah, tak jsme se s přítelem rozšoupli, elektrikáře instruovali jak je nakrmit a pomazlit, a odjeli jsme na 4 celé dny mimo domov s vědomím, že o kočky se někdo postará. Druhý den mi volal, že doma všechno dobrý, ale že má trochu problém s prací. Prý zrovna dělal cosi na verandě, když se otočil, aby zjistil, že se slepice přesunula z kuchyňského parapetu na parapet verandový, aby se podívala, co že se tam děje zajímavého. I zabolela ho jeho žebra a rozhodl se udělat slepici útrum. Vzal nějaké kusy dřeva (na zahradě jich bylo požehnaně) a nastrkal je za okno tak, aby se tam žádná slepice už nikdy nedostala. Uspokojen výsledkem šel natahovat kabely na půdu, což pro něj bylo samo o sobě dost stresující a uprostřed práce uslyšel rány z přízemí. Se zježenými vlasy a kladivem v ruce sestoupil dolů, aby našel slepici sedět na parapetu u verandy, jako by tam nikdy žádné dřevo nebylo. Elektrikář se tedy smířil s tím, že slepice tam je a bude a já jsem pak povinně po práci chodila za Zorou a promlouvala jsem jí do duše, že je to jen rekonstrukce, že to tam bude nové a hezké a že prostě nemůže shazovat pracující lidi ze štaflí.

Natáhl nám kabely a udělal krásnou novou rozvodovou skříň ve verandě, která má podle nové vyhlášky celkem 30 vypínačů a kterou doposud nemůžeme pořádně používat, protože všechno zdržuje ČEZ. Takže jsme aktuálně napojení na starém přívodu elektřiny. Z té staré dřevěné skříně s jednou pojistkou nyní vede kabel do krásné nové rozvodové skříně a uvnitř jedeme už na nové dráty. Skříň, protože byla ve zdi, která už neexistuje, visí na drátech uprostřed místnosti, podepřená stolem a kýblem, aby se neutrhla. Bohužel, od chvíle, kdy jsme začali v domku normálně bydlet, jsme zaregistrovali, že pokud se spustí pračka a zároveň sporák, proud vypadne. Spustí-li se fén, pračka a dva počítače, proud vypadne. Pokud se spustí tři počítače, sporák, televize a sepne bojler, proud vypadne, a tak dále. Už po slepu jsme se naučili mačkat ten jeden jediný přepínací čudlík a modlíme se, aby už konečně přijeli dát nové hodiny. Až se tak stane, oslavíme to tím, že uvařím oběd a vyperu prádlo. Najednou.

Skřítkové zedníci zanechte spánku

Počáteční euforie z toho, že to všechno nakonec vyšlo, ačkoliv nikdo už ani moc nedoufal, mi vydržela asi dva dny. Pak se mi skrz horkou hlavu začala pomalinku prosakovat realita a konečně mi docházelo, co jsme to vlastně udělali. Vždyť jsme si koupili dům ve stavu přinejmenším před rekonstrukcí. Co si teď počneme? Vzala jsem tedy rozum do hrsti, kalkulačku do ruky a šla počítat náklady.

Už od první prohlídky jsem si to v duchu všechno plánovala. Co a jak upravíme, kde co zbouráme, co místo toho postavíme a nadávala si hlavně za to, že jsem nezměřila místnosti, abych mohla plánovat taky na papíře. Na druhou prohlídku jsem si pozvala tetu, která jediná v rodině má vlastní zkušenost s kupováním a rekonstrukcí domu, a ta, protože byly prázdniny, si s sebou vzala jedno dítě vlastní a dvě cizí, které ten den zrovna hlídala. Realitní agentka dorazila s jedním vlastním a jen jedním cizím, tudíž jsme měli převahu. Spolu s rozjívenou agentky neteří jsme změřily všechny místnosti, zatímco ona mi držela metr u zdi a zároveň ukazovala, jak umí udělat hvězdu (šlo to celé dost pomalu).

Od té doby jsem začala malovat nespočet malých plánků na čtverečkované papíry, kde jsem se pokaždé skončila při snaze načrtnout kuchyni, koupelnu a prádelnu, ježto jsou to místnosti, kde není jediná rovná stěna, o čemž by mohl vyprávět nejen zedník, která obkládal naší koupelnu, ale i naše projektantka, oba z toho měli noční můry ještě dlouho.

Doslova jsem si malovala, kam postavíme postel (nyní je v jiné místnosti), kam půjde kuchyňská linka (ta bude nakonec dokonce ve dvou jiných místnostech), čím zakryju bednu s elektrickým vedením na stěně (nejen, že ta stěna už nestojí, ale zajímavé je, že ta bedna tam pořád je, visí na drátech uprostřed vybourané díry a podpírá jí stůl a kýbl). Strachovala jsem se, jestli nám na vše vyjdou finance. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak se musím smát, jak jsem byla hloupá a naivní. Musím se smát skoro stejně jako elektrikář, kterého jsme po podepsání smlouvy kontaktovali, aby nám řekl (jak jsme doufali) že elektřina je zatím v ucházejícím stavu a proto nebude potřeba dělat nákladná rekonstrukce. Smál se hlavně proto, že otevřel tu (dřevěnou!) bednu v nyní neexistující zdi, kde na něj vykoukla jedna keramická pojistka a čudlík. Vysvětlil nám, že jestli nechceme vyhořet, až na tom budeme mít našich pět počítačů, televizor a všechny spotřebiče, které jsem si na čtverečkovaném papíře pečlivě naplánovala, tak musíme rozhodně elektřinu rekonstruovat a to kompletně. Doma jsem tedy naplnila koš mými legračními výpočty a hledali jsme elektrikáře. Opravě elektřiny se budu věnovat samostatně později, takže se přesunu v čase o kousek dál.

Když jsme si ujasnili, že z našich mizivých úspor dům nevybavíme, rozhodli jsme se vzít si překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření do výše 200 000 Káčé na stavební úpravy a dát dům do pucu rovnou celý. Když říkám celý, tak samozřejmě nemyslím podkroví, to nás čeká za pár let, nejdřív se musíme dohodnout, co uděláme s místní faunou.
Jelikož původní kuchyně byla malinká a nepraktická a původní jídelna byla ohromná a zbytečná, zejména vezmu-li v potaz fakt, že jídelní stůl využíváme spíše sporadicky, rozhodla jsem se vybudovat v kuchyni spíž a v jídelně kuchyň. A že jsem marnivá, vydupala jsem si, že nechci chodit z obýváku do kuchyně přes čtyři chodbičky a dvě technické místnosti. Proto jsme potřebovali někoho, kdo vybourá otvor do nosné, metr silné, kamenné zdi, a tím pádem se vytvoří jeden velký obytný prostor. Dále jsme chtěli vybourat krátkou příčku, která by ten prostor ještě o trochu zvětšila, protože jsme se shodli, že víc než chodbičku chceme obývák. A finálně vytrhat propadlou, plesnivou, velmi zapáchající podlahu v budoucím obývacím pokoji, zalít jí betonem a srovnat s podlahou v kuchyni.

Poptali jsme několik stavebních firem i soukromníků a s některými z nich se setkali. Byl tam jeden, co nám sice nabídl, že levně vybourá tu zeď, ale vyžadoval, abychom nakoupili a dovezli na pracoviště veškerý stavební materiál, včetně ocelových traverz. A byl tam jeden, který nám málem neprošel futry, jak měl široká ramena, ale rozhovor s ním byl jako s dinosaurem – jeden nemohl uvěřit, jak je možné, že tak velké tělo pohání tak mizivá mozkovna. Nakonec nám nebe seslalo pana Sochora, který s funěním dorazil do domu a povídá – „Jó, to by šlo.“ Dal nám pěknou cenu a za pár dnů už nám po domě pobíhali zedníčci s lopatičkami, kyblíčky, kladívečky a sbíječičkou.

Tehdy jsme tam ještě nebydleli, chystali jsme se na stěhování, protože jsme nebyli finančně schopní udržet si nájem a zároveň platit hypotéku. Na domek jsme se jezdili tehdy jen dívat. Abychom se necítili hloupě, že nic neděláme, vymyslela jsem si, že natřeme okna. A tak každý den, kdy jsme se jeli podívat, jak práce pokračují, jsme brousili, natírali, škrabali, čistili, šroubovali… až jednoho dne jsme se konečně dočkali a okno bylo natřené. Tedy, jedno ze tří křídel jednoho okna. Po velmi krátké poradě jsme se shodli, že okna vypadají moc hezky i nenatřená a proč je kazit barvou. Od té doby máme v ložnici jedno křídlo okna natřené pěknou hnědou barvou, která ladí s bílým zbytkem.

Dost mě překvapilo, že všichni zedníci do jednoho byli velice čistotní. Tedy byli špinaví, ale hrozně se báli, aby mi nic, v tom špinavém, starém a páchnoucím domě nezaprášili, takže sami natrhali jakési lino a rozmístili ho po domě a chodili pouze po něm. Celkově musím říct, že jsem byla s jejich prací vždycky spokojená, přestože jich byla dobrá polovina z nějaké jiné země východní Evropy. Byli opravdu velmi pracovití, pečliví i kreativní. Nikdy jsme nad nimi nemuseli stát, abychom kontrolovali práci, naopak, většinu času tam byli sami. Jistě by tedy bylo zábavné přikrášlit si vyprávění oblíbenými historkami o neschopných dělnících, ale z úcty k panu Sochorovi a jeho týmu to dělat nebudu.

Někdy v procesu nejhrubší rekonstrukce jsme se do domu finálně nastěhovali - tedy my dva, naše tři kočky a dva potkani. To už byly ve všech zdech díry, podlaha vykotlaná a čekalo se na elektrikáře. Uzavřeli jsme se všichni s naší starou rozpadlou postelí do nastávající ložnice, ve které se zrovna tou dobou nic neopravovalo ani nebouralo, na dvoje dveře co do ní vedly jsme umístili ceduli „NEOTEVÍRAT, MÁME TAM ZVÍŘATA“ a doufali jsme, že zedníci umí česky a/nebo číst.

Bydlet na staveništi má jen jedinou výhodu – každý pochopí, když nemáte doma uklizeno. Zároveň to má spoustu nevýhod, z nichž většina je spojená právě s tím bordelem. Kromě množství suti je to hlavně ten mikroskopický prach, který profoukne i pod dveřmi a naplní každý otvor a dírku na zemi, naplní postel, naplní počítače, kočky, vlasy… Když jsme v té době byli s kočkou u veterinářky, ptala se nás, co s ní doma děláme, že je taková zaprášená.
Zpočátku jsem odmítala v původní „kuchyni“ vařit (oficiální důvod byl prach a špína, která místní sporák pokrývala, a pravý důvod pak byl ten velký pavouk, kterého jsem viděla zalézt do trouby, ale nikdy jsem ho neviděla vylézt ven), ale časem jsem se osmělila a užívali jsme si domácí kuchyně z konzerv, kterou jsme konzumovali převážně v posteli (čistě proto, že tou dobou nebylo moc dalších míst kam si sednout). Nutno podotknout, že konzervovaná strava s pískem je ještě o něco nepoživatelnější. Ale nechci si na ten písek zas tolik stěžovat, co by za něj děti v Africe daly.

Než se začne podlahová díra plnit betonem, je nutno udělat elektřinu, aby si mohl elektrikář podlahou vést kabely. Elektrikář tedy pilně pracoval po dobu tří týdnů (jak jsem psala, k tomu se dostanu podrobně příště), načež se stalo nepříjemné – při jednom ze zásahů sbíječky do zdi prádelny byla přeseknuta jedna z trubek na vodu, ze které i po opětovném napojení jako slzy stékala po zdi na podlahu voda a nutila mě třikrát denně vytírat rybníček. Vodu jsme z nepochopitelného důvodu měli podle všeho v domě rozvedenou ve starých kovových topenářských trubkách a verdikt byl nemilosrdný, bude třeba kompletní rekonstrukce rozvodů. Oplakali jsme to, ale zpětně soudím, že se nám to vyplatilo. Do té doby voda ošklivě páchla rzí a kovem. Po výměně, kdy se zároveň rozvedla voda a odpadní trubky také do budoucí kuchyně, toto konečně skončilo. Nevýhoda byla, že opadlo i docela nové a ucházející obložení koupelny a z bílé místnosti se najednou stala místnost šedá, připomínající vanu ve skále. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset nechat koupelnu nově obložit a to se nám splnilo až o rok později. Do té doby jsme tedy fungovali jen s jedním zdrojem vody – ve vaně a se záchodem viklajícím se na poslední zachované dlaždičce.

Koupelna láká k hygieně.

Podlaha se brzy po dokončení rozvodů zaplnila první vrstvou betonu a byli jsme instruováni po ní několik dnů nešlapat. Smutně jsme každé ráno hleděli napříč obývacím pokojem s čerstvým betonem ke dveřím koupelny, kde se na poslední dlaždičce houpal vytoužený záchod. Každý den dorazil jeden ze zedníků a čerstvý beton aktivně kropil vodou z konve, ale nic mu tam nevyrostlo, byť skrz beton na zahradě nám vyrašila krásná růže (a plevel). Nutno říct, že čerstvý beton nebyl to nejhorší. Nejhorší totiž bylo natírání jakousi černou izolací, která je jistě potřebná, leč silný chemický zápach (asi jako ředidlo a zvratky dohromady) prosákl na několik nocí do celého domu a bylo téměř nereálné v něm existovat. Ráno jsme se budili s ukrutnými bolestmi hlavy a v obličeji jsme měli barvu, kterou v práci definujeme jako trávová zelená. Domnívám se, že kvůli této zkušenosti sice už nezemřeme na otravu radonem, ale zase zemřeme o dva roky dřív.

Po nalití poslední vrstvy betonu jsme objevili zábavnou věc – nová podlaha, aby se srovnala s kuchyní, byla o něco nižší než původní. Bohužel těch asi 5 cm byl přesně ten rozdíl, o který vyčuhovaly odpadní trubky vedoucí napříč domem z kuchyně do koupelny. Inu, kdo může říct, že má doma v obýváku stupínek, my ano. Je to výborná past na návštěvy (těch ukopnutých palců!) a paradoxně se stal nejoblíbenějším architektonickým prvkem domu mého přítele. Plánuje ho pomalovat žlutočerným pruhem a vyvěsit k němu ceduli „POZOR, SCHOD!“ s obrázkem padajícího panáčka.
Mým oblíbeným prvkem je dozajisté sloup, který vznikl při bourání nosné zdi. Původně jsem z něj radost vůbec neměla, ale rychle se to změnilo, když jednoho z dělníků napadlo, že by mohlo vypadat hezky, kdyby se ze dvou stran (ze všech to nebylo možné) nenahazoval a kámen v něm se pouze zbrousil. A tak máme krásný kamenný sloup (alespoň z poloviny).

Zedníci nám po dokončení betonování zaházeli a oštukovali všechny otevřené rány zdí, ze kterých se řinuly vnitřností kamenů a cihel (nebo taky neřinuly, to podle toho jak moc velký šutr jim při bourání upadl) a od toho momentu dům začínal vypadat zase jako dům a staveniště se velice pomalu měnilo v obytné prostory. My jsme si (taky pomalu) začali vymývat poslední prach z vlasů a kočky vyzvracely poslední zrnka písku. Pomalu se schylovalo k nákupu podlahových krytin. Ale o tom zase někdy příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova.