čtvrtek 28. června 2012

Vesničko má, středisková

Po tři čtvrtě roce aktivního bydlení a téměř roce vlastnictví našeho domu nemůžu říct, že by mě znalo mnoho spoluobčanů. Jistě je to částečně dané tím, že jsme na ves šli spíš kvůli klidu a samotě. Z těch několika málo mohu vyjmenovat následující:
Náš soused, který nás má rád, protože je u nás na zahradě vždycky dost bordelu a starých elektrospotřebičů, které si může vzít a vybrat z nich kov, popřípadě spálit, je-li to dřevo.
Postarší jogger, kterého potkávám, když jdu od autobusu ve vhodnou dobu a se kterým se zdravíme.
Dále je to mladá blondýnka, která se mnou jezdí občas autobusem domů. S úsměvem na sebe kýveme hlavou při vystupování (asi má radost, že tu vystupuje taky někdo jiný) a nedávno jsme povýšily i na zdravení už na Dejvický. Tedy ona povýšila, já jsem jí nepoznala, a když jsem pak slyšela, že kupuje jízdenku do domoviny, usmála jsem se na ní alespoň v uličce. Měla radost.

K sousedovi také neodlučitelně patří tlupa jeho dětí. Má sedm synů a prý by moc chtěl holčičku, tak to asi ještě budou zkoušet. Za zmínku stojí asi jen nejmladší syn (je to sousedovic malý Mirek), který má v oblibě dívat se do hlavně nabité a odjištěné vzduchovky, co že tam najde zajímavého. Aspoň dokud mu táta neflákne takovou, že druhou vezme o plot. Ale zase nás zdraví. Nedávno dostal miniaturní ale o to hlasitější motorku, asi jim to přišlo bezpečnější než ta vzduchovka, takže již od dubna neúnavně tráví dny i noci tím, že jezdí po silnici před domem. Motorka bezpečně přehluší normální motorkáře, i kamion, ale když na něj táta zařve, že mu nafláká, jestli s tím nepřestane, to slyšíme bezvadně. U nich je „flákání“ docela oblíbené slovo, a podle zvuků i činnost. Na druhou stranu z toho co jsem slyšela si to ti kluci zatím docela zasloužili.

Co se týče kulturního života na naší vsi, tak máme hospodu a krásný městský úřad s novou omítkou (jedna budova), kde se čas od času objeví informace o chystající se akci, obvykle pro děti (Mikuláš, Velikonoce, rozsvěcení stromečku,…) ale i pro dospělé (přátelské utkání v basketbale mezi osmi okolními vesnicemi přičemž všichni mladí muži těchto vesnic dají dohromady sotva ty dva týmy). Většina těchto kulturních událostí se odehrává v nějaké budově, kterou jsme ještě neobjevili, ale jsme na stopě. Osobně se domnívám, že je to taky součástí hospody/úřadu. Google nedávno nafotil naší ves do Street view, takže jsme se s přítelem konečně (doma) vydali na tu dlouho slibovanou procházku. Líbilo se nám tam, budeme chodit častěji.

Nejvíc kultury se ale stejně odehrává v té hospodě. Všichni čtyři štamgasti (včetně souseda) tam den co den sedí až do zavíračky aby se pak ztemnělými uličkami motali k domovu. Tedy v zimě. V létě se motají prosluněnými uličkami, neb hospoda zavírá podle nálady v 19 – 20 hodin. Několikrát jsme měli to štěstí potkat souseda po zavíračce u vrátek. Jednou jsme byli sami a vyslechli jsme si ódu na moje prsa. Podruhé jsme ho zastihli s naším finančním poradcem, takovým mladým malým klučinou v kvádru. Soused se nás nejdřív ptal co to je za kašpara, že je líp oblečený než on na svatbě (o tom nepochybuji) a pak kašpara s upřímnou radostí z piva kamarádsky plácnul do ramene, aby si to nebral, že si ho jen dobírá. A že má ruce jako lopaty a vycvičené na synech, náš poradce se zastavil až o sloup veřejného osvětlení. Následně nás všechny tři znovu zasvětil do tématiky ženských prsou, krknul si a šel se vyčůrat na svojí zahradu ke stromu. Když se nad tím zamyslím, tak jsme se s tím poradcem pak už nikdy neviděli…

Soused taky chová slepice, je vášnivý chovatel, má jich věru mnoho (asi 130) a chová se k nim moc hezky, to nemohu říct! Čas od času některá ze slepic zavítá na naší zahradu a buď se tam prochází nebo sedí na okně (o čemž jsem už psala v článku o elektrikáři). Občas se tedy stane, že se nám soused objeví na zahradě lovíce slepici. Naposledy jsme takhle měli pozvané přátele na první jarní grilovačku, když se začala třást koruna velkého (fakt dost velkého) ořechu, ze které následně vykoukla sousedova rozcuchaná hlava a pak ruce a v nich slepice. S omluvným výrazem vysvětloval, že si slepice našla místo snůšky na střeše kůlny, která je za stromem a že nechtěl vyrušovat, no ale, když už spolu mluvíme, budeme potřebovat tu kovovou vanu na zahradě?

Zatím jsem mluvila jen o jednom sousedovi, ale reálně máme dvoje sousedy. Malý sádek, který je asi 100 m od domu, jednou stranou obýváme s chatkou, kde celé léto žijí dva důchodci a jejich příležitostná vnoučata. Jsou to sousedé, jejichž sloupek na elektřinu z nepochopitelného důvodu stojí na našem pozemku (opět – asi 120 m od jejich zahrady). Jejich největší životní problém je náš trávník v sadu, který nepopiratelně roste daleko výš, než by růst měl (tipuji, že touhle dobou bude vyšší než já). Bohužel, tráva v sadu nikdy nebyla naší prioritou a tak jsme se jí tolik nevěnovali. Když už jsme se tedy na zahradě objevili, všichni okamžitě vylezli z chaty na jejich udržovaný anglický trávníček, mezi dokulata ostříhané křoviny a neúnavně se ptali, kdy si svojí zahradu posekáme, že jejich pes z ní má klíšťata. Rada, aby svého psa nepouštěli na naší zahradu se nesetkala s úspěchem. Nedávno jsem tam v rámci prohlubování vztahů strávila asi hodinu pokecem „přes plot“ s paní a jejím vnukem. Nejdřív jsme se bavili o trávě, kterou nesekáme, pak o bývalé majitelce která byla protivná a pořád se jen starala o zahradu (hm!), o psech, o rekonstrukci, ale vnuka stejně nejvíc zajímalo jaký to je bydlet vedle cikánů, na což se bez okolků zeptal. Snažila jsem se zjistit důvod, proč mají sloupek u nás. Vytáčeli se různě, ale pochopila jsem z toho, že se jim tam na něj prostě nechtělo koukat. Ale dobře jim tak, kdyby si ho postavili u sebe, tak by na něm teď nebylo to krásné graffiti.

Nedávno, když u nás elektrikář dělal revizi jističe, který máme na sloupu elektrického vedení, vedle něj ve svém drahém stříbrném voze zastavil pan důchodce-soused, vystoupil si, zavolal si ho dolu ze žebříku a výhružným hlasem mu řekl „Teda doufám, že se tu nenapojujete na naší elektřinu!“.

Zakončíme to ale melancholicky. Za pár dnů už to bude rok, co jsme to koupili a před víc než rokem jsme se sem byli poprvé podívat. A líbí se mi tu. Líbí se mi potkávat sousedovy slepice na zahradě a líbí se mi sledovat jejich kamarádky, jak se sbíhají večer při krmení (jsou to fofry!). Líbí se mi chodit na autobus na náměstí a daleko míň se mi líbí chodit na autobus nahoru za ves, protože to je docela kopec. Ale líbí se mi koukat na houf ovcí, které se pasou právě na tom krpálu. Miluju pohled na zapadající slunce ze zahrady s cigaretou a hrnkem kafe v ruce. Líbí se mi večerní zápach zapařené trávy. A miluju vůni mokré hlíny po dešti (je daleko lepší než vůně kanálů po dešti). Mám ráda myšky, které nám bydlí na zahradě (ale jsem plně otevřená myšlence, že se to možná časem změní). A taky ještěrku bez ocásku, která bydlí v předzahrádce. Baví mě poslouchat ptáky na kaštanu a na ořechu, kterak se snaží překřičet jedni druhé. A fakt hodně miluju, že i když venku je 40°C, tak u nás je příjemných 22°. I přes všechny nesnáze, které nás potkaly (a to zdaleka nevíte o všech) jsem pořád přesvědčená, že jsme udělali dobře.

středa 13. června 2012

Kulový blesk: Největší akce v dějinách stěhování

Kdybych někdy žádala o práci stěhováka, do životopisu bych si napsala, že mám ve stěhování praxi. Nejsem v tom dobrá, to vůbec ne, ale praxi mám bohatou. Nepočítám-li stěhování, kterých jsem se účastnila jako dítě a až tak jsem to nevnímala, absolvovala jsem za posledních 6 let, od mých devatenácti, přesně patero stěhování do nejrůznějších částí Prahy. Mám tedy žádanou praxi, a proto by všechno mělo proběhnout v nejlepším pořádku a bez komplikací. Nebo ne?

Časté stěhování z místa na místo bylo důvodem, proč jsem odmítala jít z našeho Vršovického nájemního bytu do dalšího podnájmu. Stěhování je opravdu náročné (nejen fyzicky) a žít pět let mezi krabicemi a pytli se časem taky omrzí, jakkoliv to zní lákavě. Na druhou stranu jsem neviděla důvod, proč to vůbec vybalovat, stejně to za rok budu zase balit zpátky. Vidina finálního stěhování byla jednou z velkých motivací celé té naší koupě.

Zkušenosti mi napovídaly, že bychom měli stěhování rozprostřít pokud možno do co nejdelšího časového úseku, abychom se pak nezbláznili v posledních dvou dnech, jako tomu doposud vždycky bylo. Z toho důvodu jsme si moc moc moc moc moc moc moc přáli, abychom dostali klíče ještě dřív, než až po přijetí hypotéky na účet prodávajícího, jak bylo podle všeho zvykem. Nemohli jsme si za žádných okolností dovolit vydržovat hypotéku a zároveň podnájem, ani jeden měsíc, na to bylo na domě opravdu moc nákladů. Nutno podotknout, že majitelka, upravená padesátnice, byla skutečně milá dáma. Ne už tak její manžel, neupravený asi devadesátník, vzhledem a povahou připomínající Strýčka Skrblíka, který sice na dům neměl žádné právo, ale to mu nezabránilo do všeho mluvit.
Stalo se třeba, že jsme zjistili, že dům není napojen na kanalizaci, jak si majitelka myslela, a bylo nutné zjistit, kam voda odtéká. Za domem byl starý septik, napustili jsme tedy půl vany vodou a zkoušeli, zda uvidíme čůrek odtékající do žumpy. Neviděli, zato pan domácí za mnou chodil každé dva litry s otázkou, jestli by to už jako nestačilo, že to pořád ještě je jejich voda kterou proléváme a oni jí budou platit. Nutno podotknout, že to proběhlo až po zaplacení zálohy 90 000 Kč a podepsání smlouvy o smlouvě budoucí.

Na konci srpna jsme tedy seděli všichni spolu v kanceláři notářky a podepisovali kupní smlouvu. Po podpisu jsme se hromadně přesunuli do banky, kde jsme úspěšně podepsali hypoteční smlouvy. Dospěla jsem tedy k závěru, a podělila jsem se o něj s majitelkou, že by byl ideální čas na předání alespoň jednoho ze tří svazků klíčů, které bychom využili k tomu, abychom v průběhu září postupně převáželi své movité statky do nového domu. Nájemní smlouva nám končila 30. 9. a do té doby jsme bezpodmínečně museli být kompletně přesunutí. Majitelka, ochotná jako vždy, nadšeně souhlasila, že prý si zbývající klíče (jedny měla realitka, dvoje oni) předáme, až jim dorazí peníze, ale jeden svazek nám rádi dají už teď. Byla jsem spokojená, že to tak krásně dopadlo, až do chvíle, než se z polospánku probral pan Skrblík a povídá: "A co když tam budu potřebovat jet já?", manželka ho kopala pod stolem, ale Skrblík trval na svém: "Ne ne, my ty klíče potřebujeme." Nakonec jsme se dohodli na tom, že klíč dostaneme jen od jedněch dveří a budeme si tak moci dávat své věci alespoň na 4 m2 velkou verandu.

A tak jsme s tím začali. Každý den po práci jsme svůj majetek, který se každý den v měsíci M rozrostl ještě o třetinu, nakládali do našeho autíčka, které se pro změnu zmenšilo na polovinu. Naučili jsme se jezdit bez zadních sedaček a na jejich místo jsme dali skříně a židle, aby to tam vypadalo kulturněji. Ačkoliv jsme byli rádi, že se stěhujeme z přízemí zase do přízemí, stěhovat se ve Vršovicích bylo i tak dost komplikované. Už samotný fakt, že v Praze 10 po pracovní době nelze zaparkovat nejen před domem, ale dokonce je těžké najít místo i ve stejné ulici (a několikrát jsme parkovali i o několik bloků dál) dělá ze stěhování maškarádu pro všechny sousedy. Další komplikace je uspořádání starého činžáku, kdy si smrtelník uvědomí, že dřív byli lidé opravdu menší než dnes.

Tahat těžký nábytek, knihy, nádobí a další rozličnosti přes půl Vršovic není vůbec jednoduché. Postup je následující:
Otevřít dveře, ve dvou vynést požadovaný těžký předmět z bytu aniž by utekly kočky, zavřít dveře (silou, šly těžko), zamknout dveře. Ve dvou nést předmět úzkým chodníčkem na zahradě, překonat 4 malé schůdky dolů, překonat 4 malé schůdky nahoru. Položit velký a těžký předmět na malý schůdek, jednou rukou jej balancovat a přidržovat, druhou odemykat (silou) dveře do činžáku, otevřít dveře do činžáku (kopnutím a lomcováním). Pronést velký a těžký předmět 50 cm širokými dveřmi do činžáku, zavřít dveře (silou), zamknout dveře (lomcováním). Rozsvítit. Překonat 10 schůdků nahoru po (rozsvítit samozhasínací vypínač) 80 cm širokém schodišti vyhýbajíc se (rozsvítit) motorce umístněné na schodech (rozsvítit). Projít samozavíratelnými, 60 cm širokými, těžkými a zákeřnými dveřmi, oddělujícími vchod od schodiště. Pronést předmět ke dveřím, což obsahuje vyhýbání se popelnicím a překonání 5 schodů dolů. Položit předmět, odemknout a otevřít těžké, samozavíratelné, 60 cm široké vchodové dveře. Překonat s předmětem jeden schod dolů a věřte mi, že je to těžké, když na vás útočí vršovické pomočené a pozvracené dveře od činžáku s ozdobným kováním před sklem, které sestává z kovových trnů trčících ze dveří ven, snažících se probodnout mě a zničit nesený předmět. Zamknout dveře, přenést předmět o ulici dál k autu vyhýbajíc se psím exkrementům na chodníku, odemknout auto a přemýšlet, jak se nám ta skříň tam proboha má vejít. A pak zpátky a zopakovat si to ještě 15x než budeme moc i vyrazit.

Veranda se rychle plnila, a když jsme někdy v druhé polovině září konečně dostali klíče všechny, oslavili jsme to odnošením věcí na půdu a uvolněním prostoru pro ostatní krámy. Jak se čas blížil, začala na nás dopadat stěhovací deprese, jelikož se zdálo, že se to nikdy nemůže stihnout včas. Byt se vyprazdňoval jen pomalu, ale když nám dorazil na pomoc kamarád s vozíkem za autem, kam jsme naskládali jednou velkou skříň, která se nám do auta nevešla, postel bez matrací a lednici, začaly se rýsovat holé stěny, my jsme získali novou mízu a večer co večer jsme ulehali na matrace (položené na zemi) znaveni prací a odráželi útoky koček, které zjistily, že s matrací na zemi je daleko větší zábava, než s matrací na posteli.

Nikdy ale nezapomenu na poslední den/noc před předáním bytu. Bylo nutné dobalit poslední zbytky věcí, které nám zůstaly doma, abychom tam přežili, vyhodit všechno co už nebylo potřeba, celý byt kompletně vydrhnout a odvézt všechno v autě na jednu cestu do nového bydliště. Nejdřív jsme uklízeli, pak balili, pak znovu uklízeli. V průběhu večera odnášel přítel do auta věci na odvezení a tak nakonec bylo potřeba jen zabalit kočky a potkany, dát je do auta a jet. Z poslední cesty k autu se ale přítel vrátil skeptický, zda se tam vůbec ještě vejdeme. Když jsme odnášeli potkany k autu, pochopila jsem proč.

Otevřel dveře a povídá: "nechal jsem tady takhle" huhlal tlumeně, jelikož se zrovna nacházel pod matrací "místo pro potkany", vylezl zpocený ven a tvářil se vítězně. Nikdy v životě jsem neviděla takhle plné auto, skutečně nikdy. I opticky se zdálo, že se karosérie tak nějak zakulatila. Položila jsem klec s potkany na zem a chtěla si dát do kufru tašku ze zad. "Ne, to neotevírej!! Už bychom ten kufr nikdy nezavřeli" skočil přítel před auto a snažil se vlastním tělem zabránit mému vniknutí. Věřila jsem mu. Nastrkali jsme tedy potkaní klec do připravené díry s důmyslně vynechanými větracími otvory na dýchání. "A tadyhle" ukazoval na protější okénko "jsem nechal místo pro dvě přepravky na kočku". A opravdu tam bylo asi 20 x 40 cm místa, ale naštěstí kolem byla matrace, takže za použití síly se přepravky vejdou, jen jsme doufali, že plast je dostatečně odolný, aby tlak matrací a okolních předmětů naše zvířata nerozmačkal.

Pár věcí nám v bytě přeci jen zůstalo (kýble, nějaké tašky, vysavač a košťata). Ty jsme měli odvézt druhý den ráno. Přivstaneme si a pojedeme do bytu o hodinu dřív, než byla domluvená schůzka na předání, douklidíme zbytek a vytřeme podlahy, plánovali jsme si.

Nacpali jsme se tedy do auta se sedačkami posunutými snad až pod kapotu, aby se dozadu vešlo co nejvíc nákladu, pod nohy jsme si dali tašky, na klín jsem si položila poslední přepravku a začala jízda smrti.

Rychlostí 20 km/h ve městě a 50 na dálnici jsme se řítili masivně přeplněným autem, modlili se, aby nepraskly dveře nebo kolo a spícímu městu poskytovali tlumený koncert tří zoufalých kočičích hlasů, ozývající se zpoza okýnek. Já - jednu ruku v bedně na klíně a druhou zlomenou v lokti na zadní sedačce střídavě v jedné a druhé přepravce - jsem se snažila kočky uklidnit, bez výsledku. V půlce cesty jsme si uvědomili, že jsme celý den nic nejedli. Zastavili jsme tedy u okýnka McDonalda a objednali si něco na domů (!). Ospalý brigádník v okénku si musel dvakrát promnout oči, aby se ujistili, že skutečně vidí a slyší to, co si myslí, že vidí a slyší. Rychle nám podal do okna sáček, pro který jsme mezitím úspěšně vytvořili mezi věcmi místo a zatímco ostatní zaměstnanci diskutovali o tom, jestli jsme spíš od kolotočářů nebo z cirkusu, pokusili jsme se auto uvést znovu do pohybu, což se povedlo až na třetí pokus, protože to nebylo z kopce jako ve Vršovicích při rozjezdu.

Kolem druhé hodiny ranní jsme slavnostně dorazili k našemu novému hradu. Když bylo auto prázdné a původního tvaru, vypustili jsme doma kočky, které se jedním skokem dostaly pod naší starou postel v ložnici a tam zůstaly následujících několik dnů. To potkani se zabydleli daleko rychleji, asi to v kleci vypadalo dost stejně jako ve Vršovicích. V půl třetí jsme usnuli jak zabití a v půl páté vstávali, taky jak zabití, abychom jeli předat byt a pak normálně do práce. Něco se prostě nemění.

úterý 29. května 2012

Byl to ten slavný den...

Elektřina je zvláštní věc, v Praze nebo ve větších vsích či městech je považovaná za samozřejmost a proto jsem byla překvapená, kolik domků a domečků okolo Prahy tímto vynálezem stále neoplývá. Z úcty k tradici jsme si ale přáli dům, který elektřinu má. Měli jsme s ní povětšinou dobré zkušenosti z dřívějška.

S elektrickým proudem jsme ale nebyli vždy přátelé. Například tehdy, kdy se nedopatřením klec s mými potkany posunula o kousek blíž k počítačovým kabelům, než by bylo záhodno. Lidskému oku by se vzdálenost zdála dostačující, ovšem šmátravá pacička potkanova dokáže přitáhnout do klece ledacos. Navíc potkan má obecně dost času na to, aby si počkal na nejvhodnější příležitost. Vydrží třeba čekat i několik hodin, než závan větru nadzdvihne cíp sušícího se oděvu na věšáku a přiblíží ho tak o kýžený centimetr blíž ke kleci, aby potkan mohl oděv uzmout špičkou drápku přední tlapky, napresován na mříž ve snaze dostat se co nejdál a následně tlustý kus látky, ač to vypadá fyzicky nemožné, prorval skrz 2 cm široké mříže a rozkousal ho do poslední nitky. Podobným způsobem se jeden z našich nejtrpělivějších potkanů dostal ke kabelu od monitoru, a jak už byl zvyklý praktikovat na ručnících a tričkách se do něj s chutí zakousl. To mělo za následek blesky, hromy a vyhození elektřiny v celém domě (činžovním). Jak už to bývá, potkanovi se nic nestalo, snad kromě toho, že tenhle konkrétní potkan už nikdy neroztrhal žádný ručník.

Další špatnou zkušenost jsme měli s placením elektřiny. Srdce nám trhá každá záloha a ještě horší to bylo, když každý rok, nehledě na to, o kolik nám předchozí rok zvedli zálohy, vždycky přišel nedoplatek za elektřinu na 5 000 Kč. Podařilo se nám zjistit, že viníkem je lednice, která je samozřejmě každý rok starší a starší (a to už při stěhování do předchozího bytu byla alespoň stoletá). Protože v zásadě ani moc nechladila a mrazák vůbec nemrazil, rozhodli jsme si koupit novou (asi 2 měsíce před stěhováním). Tento krok se nám vyplatil, jelikož i ty dva měsíce stačili na to, aby nám vrátili 50Kč přeplatek.

Jak už jsem psala, po nastěhování jsme si pozvali elektrikáře, který usoudil, že stav našich rozvodů je špatný, až směšný, a poradil nám, že pokud nechceme vyhořet, měli bychom si udělat nové rozvody. Vyhořet jsme nechtěli, nečetla jsem na to dobré recenze.

Na některý z poptávkových webů jsme zadali nabídku na rekonstrukci elektroinstalace, ale protože jsme nebyli škola ani panelák, neozvalo se nám tolik lidí, jak jsme doufali. Někteří se ale ozvali, přijeli se k nám podívat a zhodnotili, že jim máme zaplatit všechny peníze, co nám banka půjčí a ještě něco navíc a oni to snad zvládnou. Pak byli tací, kteří se vůbec přijet podívat neobtěžovali a ani je nezajímalo jak velký dům že to máme, rovnou nám řekli, že to udělají za nižší, ale stejně dost vysokou částku, pokud se to teda neprodraží. Naše pavoučí smysly nám radili takovým lidem nevěřit.

V práci jsem se se svými trablemi svěřila řidiči PPL, který k nám jezdí pravidelně každý den, a ten, protože je to člověk velmi aktivní (aniž by ho o to někdo žádal) a ihned se do všeho vrhá po hlavě (i přesto, že ho prosím, aby to nedělal), zavolal svému kamarádovi elektrikáři, aby se ho zeptal za kolik nám to udělá. Ten ho poslal do hajzlu (ale daleko horšími slovy), že to musí nejdřív vidět a tak se přijel podívat. Už od pohledu působil dojmem, že ví, co by měl dělat. Hned nám poradil, kam bychom měli dát spotřebiče a spolu jsme si namalovali na stěnu kde a co finálně bude. Všechno si do puntíku zapisoval na kus kartonu drobným pečlivým písmem, což bylo milé, protože nikdo jiný si zatím nic nezapsal. Odešel s tím, že mi to pěkně spočítá. Sice to všechno trochu trvalo, ale dohodli jsme se na ceně, a že byla nejlepší a skutečně jsme mu věřili, že to umí, za pár dní se do toho pustil. PPL řidič, který si vždycky hledá způsob jak si něco přivydělat, mu prý bude kopat díry na zahradě a dělat hrubé práce a on sám se bude starat jen o ty rozvody.

Chvíli před tím, ještě než začaly být doopravdy zimy (elektřina se dělala na podzim), jsme zjistili zajímavou věc: Večer po práci jsem šla sundat prádlo ze šňůry, když se mi vedle hlavy ozvalo mohutné "KDÁK". To je slovo, co člověk v noci u prádla nečeká. Lekla jsem se a objevila, že na dřevěném vysokém sušáku sedí jedna ze sousedových slepic (má jich 130), nepříjemně rozladěná, že jsem jí vzbudila.


Slepice Zora v den prvního setkání.

Celé mé to pobavilo a považovala jsem to za milou historku, kterou budu dávat k dobru v okruhu přátel. Druhý den ovšem slepice byla na sušáku zase a třetí den seděla na zídce. Byla to vždy tatáž slepice a začala jsem jí říkat Zora, protože mi to přišlo jako adekvátní jméno pro slepici. Ráno při rozednění už přelétávala zpátky přes plot a přes den se u nás neukázala, jen občas u plotu pokvokávala, aby po setmění přelétla zase k nám a vyspala se na naší zahradě. Naučila jsem se tedy každý den po práci nejdřív pokecat se slepicí. Jak začínaly v noci být mrazíky, slepice se přemístila ze sušáku na parapet okna v kuchyni. Pravda, poprvé mě to opravdu vyděsilo. Slepici jsem nenašla na sušáku a usoudila jsem, že jí byla moc zima na to, aby nocovala u nás. Když jsem posléze rozsvítila v kuchyni, slepice se lekla a začala zuřivě klovat do okna. To vylekalo zase mě. Od té doby nicméně slepice spávala na parapetu u okna.

Slepice Zora za oknem.

Někdy tou dobou u nás začal pracovat elektrikář. Pracoval každý den a původní plán byl, že to bude za týden hotové. Přicházel ráno, když my odjížděli do práce a odcházel dlouho po tom, co jsme se z práce vrátili. Obratně sbíječkou vysekával kameny ze zdi, jelikož řidič PPL se ukázal býti v tomto směru poněkud neschopným, a připravoval si všechno na finální kabelování. Jednou večer jsme si spolu povídali o nadpřirozených jevech a zjistila jsem, že náš elektrikář je jeden z těch lidí, kteří zcela samozřejmě věří na duchy. Rozumějte - většina lidí (například já) když se baví o paranormálnu a stane se jim, že na duchy věří, řekne něco jako "Já vím, že je to hloupé, ale..." a začervená se. Jeho ovšem ani nenapadla alternativa, že by nějací duchové nemuseli existovat a myslím, že kdybych snad chtěla oponovat, začnu si za chvíli připadat, jako bych mu vyvracela gravitaci nebo něco jiného, normálního, co každý zná. A tak jsem vycítila spřízněnou duši a vyprávěla jsem mu o záhadně otevřených oknech po příchodu z práce, o vrzající půdě a dalších perlách, které jsem zaregistrovala po dobu našeho pobytu. To mělo za následek zejména to, že elektrikář se začal bát chodit na půdu. A protože si tam nechával oblečení a věci po dobu práce, neb to bylo místo, kde se doma nejmíň prášilo (opravdu, je to absurdní, ale v době rekonstrukce byla půda nejčistší místo v domě), každé jeho převlékání probíhalo v řádech několika sekund, po celou dobu musely být otevřeny dveře a pokud to bylo aspoň trochu možné, vyžadoval něčí přítomnost v doslechu.

Nehledě na duchy ale za práci vzít uměl. Téměř všechno si nakonec dělal sám, PPL řidič mu stihl zničit už druhou sbíječku za dobu asi 15 minut, co s ní pracoval a on mu pak odmítal dát do ruky jakýkoliv jiný nástroj kromě lopaty. Když potřeboval odjet z domova dřív, než jsme se vraceli, volal mi a hlásil, co ten den udělal, čeho se přesně nemáme dotýkat a kterou zásuvku můžeme používat dnes. Byli jsme totiž dohodnutí, že nám vždy nechá aspoň jednu zásuvku funkční, abychom mohli zapojit jednu lampičku a notebook, prostě abychom byli aspoň trochu existence schopní.

Jeden den tedy takhle volal a mezi řečí se zmínil, že tak trochu spadl a uhodil se do zad, a tak že to tedy vůbec nebyl příjemný den, ale že to dodělal, ať se nestrachuju. I když jsem mu říkala, ať si klidně vezme volno, jestli mu není dobře, tvrdil, že to nic není a že bude zítra OK. No, nebyl. Večer mi zvonil telefon asi v 11 hodin, že se to nelepšilo a tak se vydal na pohotovost, kde mu diagnostikovali dvě zlomená žebra a tři týdny nemocenské na zotavení. Asi pětkrát se mi omluvil, osmkrát usoudil, že to je strašně trapné a jedenáctkrát mě ujišťoval, že jakmile bude moci vstát, že hned přijde. Normální workoholik. Naordinovala jsem mu alespoň několik dnů podmínečné dovolené, ale myslím, že stejně přijel ještě dřív, než jsme se domluvili.

Když jsem tedy přišla domů první den po jeho absenci, abych viděla kulhajícího, pohublého elektrikáře skrčeného k jedné straně, belhajícího se po domě se sbíječkou v ruce, málem jsem ho vyhnala zase pryč. Dušoval se, že mu je dobře a že to chce dodělat, ale myslím, že mu bylo pěkně zle. A zjistila jsem dvě věci. Jednak jak se to celé stalo, a pak kdo za to může.

Stalo se to tak, že stál na štaflích a zrovna sbíječkou vylamoval nějaký kámen ve stropě, když tu mu po něm uklouzla a spadla na zem. A že je to nástroj těžký, převážilo ho to, a on se zády nabodl na ten spoj štaflí nahoře a spadl za sbíječkou. Ještě teď když to píšu mě polévá studený pot a to se mi ani nic nestalo.

A kdo za to může? Slepice, přece. Ve skutečnosti to totiž není slepice, prý to je převtělená původní (zemřelá) majitelka, která k nám chodí spát z nostalgie a taky kontrolovat, jak postupují práce. No, a když ho viděla se sbíječkou, usoudila, že se to tam snaží zničit, a tak vyslala myšlenkové impulsy a shodila ho z těch štaflí.
Mrcha.

Jelikož mám tři kočky, tak od chvíle, co jsem se začala starat sama o sebe, nebyla jsem z domova nikdy déle než 2 dny (maximálně 3 na Vánoce), protože mi je nemá kdo hlídat. Je to trochu otravné, ale zvykla jsem si. Ale když jsme doma měli elektrikáře, který navíc měl ke zvířatům kladný vztah, tak jsme se s přítelem rozšoupli, elektrikáře instruovali jak je nakrmit a pomazlit, a odjeli jsme na 4 celé dny mimo domov s vědomím, že o kočky se někdo postará. Druhý den mi volal, že doma všechno dobrý, ale že má trochu problém s prací. Prý zrovna dělal cosi na verandě, když se otočil, aby zjistil, že se slepice přesunula z kuchyňského parapetu na parapet verandový, aby se podívala, co že se tam děje zajímavého. I zabolela ho jeho žebra a rozhodl se udělat slepici útrum. Vzal nějaké kusy dřeva (na zahradě jich bylo požehnaně) a nastrkal je za okno tak, aby se tam žádná slepice už nikdy nedostala. Uspokojen výsledkem šel natahovat kabely na půdu, což pro něj bylo samo o sobě dost stresující a uprostřed práce uslyšel rány z přízemí. Se zježenými vlasy a kladivem v ruce sestoupil dolů, aby našel slepici sedět na parapetu u verandy, jako by tam nikdy žádné dřevo nebylo. Elektrikář se tedy smířil s tím, že slepice tam je a bude a já jsem pak povinně po práci chodila za Zorou a promlouvala jsem jí do duše, že je to jen rekonstrukce, že to tam bude nové a hezké a že prostě nemůže shazovat pracující lidi ze štaflí.

Natáhl nám kabely a udělal krásnou novou rozvodovou skříň ve verandě, která má podle nové vyhlášky celkem 30 vypínačů a kterou doposud nemůžeme pořádně používat, protože všechno zdržuje ČEZ. Takže jsme aktuálně napojení na starém přívodu elektřiny. Z té staré dřevěné skříně s jednou pojistkou nyní vede kabel do krásné nové rozvodové skříně a uvnitř jedeme už na nové dráty. Skříň, protože byla ve zdi, která už neexistuje, visí na drátech uprostřed místnosti, podepřená stolem a kýblem, aby se neutrhla. Bohužel, od chvíle, kdy jsme začali v domku normálně bydlet, jsme zaregistrovali, že pokud se spustí pračka a zároveň sporák, proud vypadne. Spustí-li se fén, pračka a dva počítače, proud vypadne. Pokud se spustí tři počítače, sporák, televize a sepne bojler, proud vypadne, a tak dále. Už po slepu jsme se naučili mačkat ten jeden jediný přepínací čudlík a modlíme se, aby už konečně přijeli dát nové hodiny. Až se tak stane, oslavíme to tím, že uvařím oběd a vyperu prádlo. Najednou.

pátek 25. května 2012

Skřítkové zedníci zanechte spánku

Počáteční euforie z toho, že to všechno nakonec vyšlo, ačkoliv nikdo už ani moc nedoufal, mi vydržela asi dva dny. Pak se mi skrz horkou hlavu začala pomalinku prosakovat realita a konečně mi docházelo, co jsme to vlastně udělali. Vždyť jsme si koupili dům ve stavu přinejmenším před rekonstrukcí. Co si teď počneme? Vzala jsem tedy rozum do hrsti, kalkulačku do ruky a šla počítat náklady.

Už od první prohlídky jsem si to v duchu všechno plánovala. Co a jak upravíme, kde co zbouráme, co místo toho postavíme a nadávala si hlavně za to, že jsem nezměřila místnosti, abych mohla plánovat taky na papíře. Na druhou prohlídku jsem si pozvala tetu, která jediná v rodině má vlastní zkušenost s kupováním a rekonstrukcí domu, a ta, protože byly prázdniny, si s sebou vzala jedno dítě vlastní a dvě cizí, které ten den zrovna hlídala. Realitní agentka dorazila s jedním vlastním a jen jedním cizím, tudíž jsme měli převahu. Spolu s rozjívenou agentky neteří jsme změřily všechny místnosti, zatímco ona mi držela metr u zdi a zároveň ukazovala, jak umí udělat hvězdu (šlo to celé dost pomalu).

Od té doby jsem začala malovat nespočet malých plánků na čtverečkované papíry, kde jsem se pokaždé skončila při snaze načrtnout kuchyni, koupelnu a prádelnu, ježto jsou to místnosti, kde není jediná rovná stěna, o čemž by mohl vyprávět nejen zedník, která obkládal naší koupelnu, ale i naše projektantka, oba z toho měli noční můry ještě dlouho.

Doslova jsem si malovala, kam postavíme postel (nyní je v jiné místnosti), kam půjde kuchyňská linka (ta bude nakonec dokonce ve dvou jiných místnostech), čím zakryju bednu s elektrickým vedením na stěně (nejen, že ta stěna už nestojí, ale zajímavé je, že ta bedna tam pořád je, visí na drátech uprostřed vybourané díry a podpírá jí stůl a kýbl). Strachovala jsem se, jestli nám na vše vyjdou finance. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak se musím smát, jak jsem byla hloupá a naivní. Musím se smát skoro stejně jako elektrikář, kterého jsme po podepsání smlouvy kontaktovali, aby nám řekl (jak jsme doufali) že elektřina je zatím v ucházejícím stavu a proto nebude potřeba dělat nákladná rekonstrukce. Smál se hlavně proto, že otevřel tu (dřevěnou!) bednu v nyní neexistující zdi, kde na něj vykoukla jedna keramická pojistka a čudlík. Vysvětlil nám, že jestli nechceme vyhořet, až na tom budeme mít našich pět počítačů, televizor a všechny spotřebiče, které jsem si na čtverečkovaném papíře pečlivě naplánovala, tak musíme rozhodně elektřinu rekonstruovat a to kompletně. Doma jsem tedy naplnila koš mými legračními výpočty a hledali jsme elektrikáře. Opravě elektřiny se budu věnovat samostatně později, takže se přesunu v čase o kousek dál.

Když jsme si ujasnili, že z našich mizivých úspor dům nevybavíme, rozhodli jsme se vzít si překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření do výše 200 000 Káčé na stavební úpravy a dát dům do pucu rovnou celý. Když říkám celý, tak samozřejmě nemyslím podkroví, to nás čeká za pár let, nejdřív se musíme dohodnout, co uděláme s místní faunou.
Jelikož původní kuchyně byla malinká a nepraktická a původní jídelna byla ohromná a zbytečná, zejména vezmu-li v potaz fakt, že jídelní stůl využíváme spíše sporadicky, rozhodla jsem se vybudovat v kuchyni spíž a v jídelně kuchyň. A že jsem marnivá, vydupala jsem si, že nechci chodit z obýváku do kuchyně přes čtyři chodbičky a dvě technické místnosti. Proto jsme potřebovali někoho, kdo vybourá otvor do nosné, metr silné, kamenné zdi, a tím pádem se vytvoří jeden velký obytný prostor. Dále jsme chtěli vybourat krátkou příčku, která by ten prostor ještě o trochu zvětšila, protože jsme se shodli, že víc než chodbičku chceme obývák. A finálně vytrhat propadlou, plesnivou, velmi zapáchající podlahu v budoucím obývacím pokoji, zalít jí betonem a srovnat s podlahou v kuchyni.

Poptali jsme několik stavebních firem i soukromníků a s některými z nich se setkali. Byl tam jeden, co nám sice nabídl, že levně vybourá tu zeď, ale vyžadoval, abychom nakoupili a dovezli na pracoviště veškerý stavební materiál, včetně ocelových traverz. A byl tam jeden, který nám málem neprošel futry, jak měl široká ramena, ale rozhovor s ním byl jako s dinosaurem – jeden nemohl uvěřit, jak je možné, že tak velké tělo pohání tak mizivá mozkovna. Nakonec nám nebe seslalo pana Sochora, který s funěním dorazil do domu a povídá – „Jó, to by šlo.“ Dal nám pěknou cenu a za pár dnů už nám po domě pobíhali zedníčci s lopatičkami, kyblíčky, kladívečky a sbíječičkou.

Tehdy jsme tam ještě nebydleli, chystali jsme se na stěhování, protože jsme nebyli finančně schopní udržet si nájem a zároveň platit hypotéku. Na domek jsme se jezdili tehdy jen dívat. Abychom se necítili hloupě, že nic neděláme, vymyslela jsem si, že natřeme okna. A tak každý den, kdy jsme se jeli podívat, jak práce pokračují, jsme brousili, natírali, škrabali, čistili, šroubovali… až jednoho dne jsme se konečně dočkali a okno bylo natřené. Tedy, jedno ze tří křídel jednoho okna. Po velmi krátké poradě jsme se shodli, že okna vypadají moc hezky i nenatřená a proč je kazit barvou. Od té doby máme v ložnici jedno křídlo okna natřené pěknou hnědou barvou, která ladí s bílým zbytkem.

Dost mě překvapilo, že všichni zedníci do jednoho byli velice čistotní. Tedy byli špinaví, ale hrozně se báli, aby mi nic, v tom špinavém, starém a páchnoucím domě nezaprášili, takže sami natrhali jakési lino a rozmístili ho po domě a chodili pouze po něm. Celkově musím říct, že jsem byla s jejich prací vždycky spokojená, přestože jich byla dobrá polovina z nějaké jiné země východní Evropy. Byli opravdu velmi pracovití, pečliví i kreativní. Nikdy jsme nad nimi nemuseli stát, abychom kontrolovali práci, naopak, většinu času tam byli sami. Jistě by tedy bylo zábavné přikrášlit si vyprávění oblíbenými historkami o neschopných dělnících, ale z úcty k panu Sochorovi a jeho týmu to dělat nebudu.

Někdy v procesu nejhrubší rekonstrukce jsme se do domu finálně nastěhovali - tedy my dva, naše tři kočky a dva potkani. To už byly ve všech zdech díry, podlaha vykotlaná a čekalo se na elektrikáře. Uzavřeli jsme se všichni s naší starou rozpadlou postelí do nastávající ložnice, ve které se zrovna tou dobou nic neopravovalo ani nebouralo, na dvoje dveře co do ní vedly jsme umístili ceduli „NEOTEVÍRAT, MÁME TAM ZVÍŘATA“ a doufali jsme, že zedníci umí česky a/nebo číst.

Bydlet na staveništi má jen jedinou výhodu – každý pochopí, když nemáte doma uklizeno. Zároveň to má spoustu nevýhod, z nichž většina je spojená právě s tím bordelem. Kromě množství suti je to hlavně ten mikroskopický prach, který profoukne i pod dveřmi a naplní každý otvor a dírku na zemi, naplní postel, naplní počítače, kočky, vlasy… Když jsme v té době byli s kočkou u veterinářky, ptala se nás, co s ní doma děláme, že je taková zaprášená.
Zpočátku jsem odmítala v původní „kuchyni“ vařit (oficiální důvod byl prach a špína, která místní sporák pokrývala, a pravý důvod pak byl ten velký pavouk, kterého jsem viděla zalézt do trouby, ale nikdy jsem ho neviděla vylézt ven), ale časem jsem se osmělila a užívali jsme si domácí kuchyně z konzerv, kterou jsme konzumovali převážně v posteli (čistě proto, že tou dobou nebylo moc dalších míst kam si sednout). Nutno podotknout, že konzervovaná strava s pískem je ještě o něco nepoživatelnější. Ale nechci si na ten písek zas tolik stěžovat, co by za něj děti v Africe daly.

Než se začne podlahová díra plnit betonem, je nutno udělat elektřinu, aby si mohl elektrikář podlahou vést kabely. Elektrikář tedy pilně pracoval po dobu tří týdnů (jak jsem psala, k tomu se dostanu podrobně příště), načež se stalo nepříjemné – při jednom ze zásahů sbíječky do zdi prádelny byla přeseknuta jedna z trubek na vodu, ze které i po opětovném napojení jako slzy stékala po zdi na podlahu voda a nutila mě třikrát denně vytírat rybníček. Vodu jsme z nepochopitelného důvodu měli podle všeho v domě rozvedenou ve starých kovových topenářských trubkách a verdikt byl nemilosrdný, bude třeba kompletní rekonstrukce rozvodů. Oplakali jsme to, ale zpětně soudím, že se nám to vyplatilo. Do té doby voda ošklivě páchla rzí a kovem. Po výměně, kdy se zároveň rozvedla voda a odpadní trubky také do budoucí kuchyně, toto konečně skončilo. Nevýhoda byla, že opadlo i docela nové a ucházející obložení koupelny a z bílé místnosti se najednou stala místnost šedá, připomínající vanu ve skále. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset nechat koupelnu nově obložit a to se nám splnilo až o rok později. Do té doby jsme tedy fungovali jen s jedním zdrojem vody – ve vaně a se záchodem viklajícím se na poslední zachované dlaždičce.


Koupelna láká k hygieně.

Podlaha se brzy po dokončení rozvodů zaplnila první vrstvou betonu a byli jsme instruováni po ní několik dnů nešlapat. Smutně jsme každé ráno hleděli napříč obývacím pokojem s čerstvým betonem ke dveřím koupelny, kde se na poslední dlaždičce houpal vytoužený záchod. Každý den dorazil jeden ze zedníků a čerstvý beton aktivně kropil vodou z konve, ale nic mu tam nevyrostlo, byť skrz beton na zahradě nám vyrašila krásná růže (a plevel). Nutno říct, že čerstvý beton nebyl to nejhorší. Nejhorší totiž bylo natírání jakousi černou izolací, která je jistě potřebná, leč silný chemický zápach (asi jako ředidlo a zvratky dohromady) prosákl na několik nocí do celého domu a bylo téměř nereálné v něm existovat. Ráno jsme se budili s ukrutnými bolestmi hlavy a v obličeji jsme měli barvu, kterou v práci definujeme jako trávová zelená. Domnívám se, že kvůli této zkušenosti sice už nezemřeme na otravu radonem, ale zase zemřeme o dva roky dřív.

Po nalití poslední vrstvy betonu jsme objevili zábavnou věc – nová podlaha, aby se srovnala s kuchyní, byla o něco nižší než původní. Bohužel těch asi 5 cm byl přesně ten rozdíl, o který vyčuhovaly odpadní trubky vedoucí napříč domem z kuchyně do koupelny. Inu, kdo může říct, že má doma v obýváku stupínek, my ano. Je to výborná past na návštěvy (těch ukopnutých palců!) a paradoxně se stal nejoblíbenějším architektonickým prvkem domu mého přítele. Plánuje ho pomalovat žlutočerným pruhem a vyvěsit k němu ceduli „POZOR, SCHOD!“ s obrázkem padajícího panáčka.
Mým oblíbeným prvkem je dozajisté sloup, který vznikl při bourání nosné zdi. Původně jsem z něj radost vůbec neměla, ale rychle se to změnilo, když jednoho z dělníků napadlo, že by mohlo vypadat hezky, kdyby se ze dvou stran (ze všech to nebylo možné) nenahazoval a kámen v něm se pouze zbrousil. A tak máme krásný kamenný sloup (alespoň z poloviny).

Zedníci nám po dokončení betonování zaházeli a oštukovali všechny otevřené rány zdí, ze kterých se řinuly vnitřností kamenů a cihel (nebo taky neřinuly, to podle toho jak moc velký šutr jim při bourání upadl) a od toho momentu dům začínal vypadat zase jako dům a staveniště se velice pomalu měnilo v obytné prostory. My jsme si (taky pomalu) začali vymývat poslední prach z vlasů a kočky vyzvracely poslední zrnka písku. Pomalu se schylovalo k nákupu podlahových krytin. Ale o tom zase někdy příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova.

pátek 18. května 2012

Složenky, vy krávy zelený!


Než jsme realitní kanceláři řekli své „ano“ a vnutili jí naše peníze (obojí je metafora ke svatbě), vzali jsme si dovolenou a začali si ověřovat všechny detaily, které by nám, potenciálním kupcům, mohly překazit radost v nejnevhodnější okamžik, zejména pak po předání zálohy výše zmiňované realitce.

Už dávno před tím, než jsme se vůbec vydali hledat domov, jsem měla z internetu nastudované všechny alternativy placení se všemi úskalími. Částečně proto, abych byla připravená a částečně proto, že jsem magor. Sice jsem pak rok nemohla usnout a i když se mi to povedlo, ze spánku jsem vykřikovala věci jako „nevratná záloha“, „odhad ceny“ nebo „daň z převodu“, ale utěšuji se tím, že to třeba k něčemu bylo a jen díky tomu se z nás nestali jedni z těch lidí, co pak své hororové příběhy píšou do bulvárních deníků v sekci Bydlení, při jejichž čtení si člověk klepe na čelo a diví se, jak je možné, že takto neinformované a naivní lidi nikdo neokradl už mnohem dřív.

Jelikož jsme našetřeno neměli, ostatně jsme se rozhodli dost impulzivně, museli jsme se vydat cestou 100% půjčky. Nikomu se moc nechce půjčovat peníze na celou nemovitost, to je jasné, přeci jen je o dost výhodnější nechat zaplatit polovinu ceny námi a v případě že bychom neplatili splátky, prodat pak celý dům a nechat si celou částku. Nemohli jsme si tedy moc vybírat a šli jsme „do 100% hypotéky“. Věděla jsem, které banky poskytují tento produkt a naše první cesty vedly tedy na jejich pobočky, kde jsme se povětšinou dověděli, že nám na dům peníze nepůjčí. Sice nám byly nabízeny další alternativy („My Vám sice půjčíme jen 70 % toho, co chcete, ale zase u nás můžete uzavřít opravdu velmi nevýhodnou spotřebitelskou půjčku na těch zbylých 30 % a to vše bez ověření příjmů, kterou ale budeme požadovat splatit do roka a do dne a při tom Vás odřeme z kůže, co Vy na to? Nabídněte si bonbón.“) ale neoblomně jsme si stáli na svém („Ne, děkuji, nemůžu sladké.“). Zajímavou nabídku jsme dostali až v České Spořitelně. Ta se sice také netajila touhou nás obrat o všechny peníze a ideálně i o ten dům, ale na rozdíl od konkurence nám hned na začátku sezení řekli, že nám ty peníze pravděpodobně půjčí, protože jsme dlouhodobými a stálými klienty a příjmy na to máme dostačující. To nás potěšilo, jelikož máme rádi peníze.

Ve Spořitelně, s paní hypoteční poradkyní, která se pyšnila kolem stolu rozvěšenými cedulemi Hypoteční poradce roku 2007, 2008, 2009 a 2010 jsme popsali několik stran informacemi o našich příjmech, výdajích, o tom domě, donesli jsme jí mnoho dokumentů, například potvrzení z práce o tom, že nás nikdo nechce vyhodit. Na konci druhého sezení nás paní poradkyně ujistila, že pokud výše ohodnocení nemovitosti bude alespoň stejně vysoká jako je půjčovaná cena, 100% hypotéku na 30 let určitě dostaneme, na tuty a bez namáčení. Dnes vím, že lhala a vůbec se při tom nestyděla, ale tehdy jsme byli nadšeni.

Ohodnocení jsem se bála ze všeho nejvíc, asi tak od chvíle, kdy jsem poprvé zadala heslo „100% hypotéka“ do vyhledávače. Zaplavily mě děsivé příběhy, které si lidé vypráví v noci u táboráku, o odhadcích placených bankami tak, aby nemovitosti podhodnocovali, o promrhaných zálohách a zničených životech. Bohužel, ohodnocení může proběhnout jen tehdy, kdy podepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatíme 90 000 Kč realitní kanceláři. Peníze jsme měli dohodnuté od rodičů s tím, že jim je z hypotéky zase vrátíme, nebo je dostaneme darem, a tehdy je budeme moci použít na opravy a úpravy.

Kromě bank jsme zajeli také na obecní úřad dané vesnice. Jelikož se nacházíme docela blízko Kladnu, zajímalo nás, jestli ve vsi nejsou problémy s menšinami. Zjistili jsme, že ve vsi je jediná romská rodina „a problémy s nimi ani moc nejsou“ potvrdila paní a nervózně se ohlédla přes rameno. Časem jsme zjistili, že ta jediná rodina jsou naši sousedé, a problémy s nimi skutečně moc nejsou, jistě se k nim ještě dostanu. Jelikož jsme kupovali nemovitost s tím, že je tam vodovod, kanalizace, elektřina a plyn (docela příjemné kombo na ves o 300 lidech), byli jsme nemile překvapeni tím, že sice ve vsi kanalizace je, ale ne v našem domě. Nejdříve jsme se rozhořčili, ale majitelka-dědička se tvářila ještě překvapeněji než my a paní na úřadě dohromady. Důkladným studiem plánků jsme zjistili, že záchod je napojen na septik a všechno ostatní jde do země (do trativodu). Smířili jsme se s tím. Pořád lepší septik než třeba kotel na uhlí.

Ověřili jsme si, že na adrese je dostupný i internet a když už jsme měli podchycené všechna zásadní data (seřazeno dle důležitosti: internet, peníze, záchod), rozhodli jsme se zaplatit zálohu realitní kanceláři, zažádat o hypotéku a stvrdit tak svůj osud na příštích 30 let.

Dál už to šlo ráz na ráz následovně:
- Za několik málo dnů jsem měla telefonát od znalce, že by na domě rád sepsal posudek a kdy tam jako můžu přijet, abych mu otevřela. Nechtěl si nechat vymluvit, že mu popletli čísla a volá kupci, nikoliv majiteli. Klíče jsme tehdy skutečně ještě neměli.
- Chvíli na to mi volali z banky, že je všechno v pořádku a až bude posudek tak mi dají vědět.
- Pak mi volala paní z realitky, že se vyskytl problém s nemovitostí, že pozemek (takový jakože sad), který se prodával s domem má na sobě předkupní právo od státu a nemůže být tedy zahrnut do posudku.
- Dále volala majitelka, že tam byl pán dělat posudek a říkal, že to vypadá super, že to určitě dosáhne na tu kupní cenu i bez toho pozemku.
- Další den volal zase odhadce, že si tam zapomněl desky na okně a ať mu zajedu otevřít.
- No a nakonec se ozval finanční poradce, že prý mu volali z banky, a má pro nás dobrou a špatnou zprávu.
Odhad vyšel asi o 30 000 výš než je kupní cena (malá interní oslava), ale že tu 100% hypotéku stejně nedostaneme. Dostaneme pouze 85 % a zbytek musíme zaplatit hotově jako spoluúčast, z peněz, které nemáme. A taky prý jí nedostaneme na 30 let ale jen na 25 (=> zvýšení splátek). Nevěděl proč, tak volal zpátky do banky a pak zase mě, aby mi řekl, že mu to nemůžou říct, protože to je rozhodnutí Supertajného oddělení banky pro ničení snů svých klientů (oficiální název).

Tehdy už jsem se vytočila a nechala si poslat číslo na tu nejlepší hypoteční poradkyni roku 2007, 2008, 2009 a 2010, která nám předschválila hypotéku za předpokladu, že pokud splníme podmínky, které jsme do puntíku splnili (i když to nikdo nečekal, protože ony ty odhady opravdu většinou vyjdou výrazně menší). Značně podrážděná jsem jí do telefonu křičela, že jsme kvůli ní vyhodili z okna 90 000, co s tím hodlá dělat. Paní se nejdřív oháněla tím, že na hypotéku nemá člověk žádný právní nárok, tuto informaci mi sdělila asi devětkrát za jeden telefonní rozhovor a to i ve větách, které s tím nijak nesouvisely. Asi se jí v téhle profesi musí učit nazpaměť, jako i my jsme kdysi museli znát Pythagorovu větu „jak když bičem mrská, i kdyby nás někdo vzbudil o půlnoci a chtěl jí slyšet“, jak říkala naše matikářka a následně to praktikovala na škole v přírodě.
Soustavným mučením po telefonu jsem z ní dostala důvod: Prý na rodinné domy 100% hypotéky vůbec nedávají, kvůli riziku a stejně tak na rodinné domy prý půjčky na 30 let vůbec neposkytují. Na otázku, proč mi taková hypotéka byla přislíbená a předschválená a proč jsem za celý proces tuhle informaci ani jednou neobdržela paní neuměla odpovědět jinak, než sdělením, že na hypotéční úvěr nemám žádný právní nárok.
Zajímavé na tom byl fakt, že hypotéka byla sice jen na 85% ceny, ale má úrokovou sazbu 100% hypotéky (tedy vyšší).

Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme už 90 000 hotově zaplatili na provizi (která byla součástí kupní ceny) a sebrala jsem poslední zbytky své důstojnosti a v rodině žebrala o půjčení zbylých peněz. Bylo to těžké, jak jsem už zmínila minule: naše obě rodiny jsou z poměrů tak chudých, že nemůžeme pořádně nadávat ani na komunisty, neb krom pár kusů dobytka nám neměli co sebrat.
Zkrátím to - sehnali jsme je, vše jsme zaplatili, hypotéku jsme dostali. Smlouvy podepsali. Dokonce jsme získali i překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření na 200 000 Kč potřebných na rekonstrukci. Bohužel, těch 90 000, které jsme měli dostat zpátky už zůstaly ty tam, život nám to zkomplikovalo značně a všehovšudy můžu konstatovat pouze jediné:

Podruhé bych si hypotéční úvěr od České spořitelny nepořídila. Nedokážu odhadnout, jestli jsme se stali jen součástí promyšlené obchodní strategie, kdy je potenciálnímu klientovi cíleně lháno až do momentu, kdy nemá možnost couvnout nebo jsou zde natolik neschopní a nezaškolení zaměstnanci, ale výsledek je stejný. Pokud by se stalo, že bychom ty peníze nesehnali, tak bychom skončili s 90 000 dluhem u realitní kanceláře a bez střechy nad hlavou.

středa 25. dubna 2012

Proč jsme se stali vidláky

Jako všechny před námi, i nás, zaryté Pražáky, krutě zasáhla realita realitního trhu. Vzali jsme si tedy kalkulačku a počítali, až se nám z hlav kouřilo (jsme kuřáci). Výsledek nebyl překvapením - když si koupíme vlastní nemovitost na hypotéku za 2 miliony, budeme bance platit stejné množství peněz, jako jsme platili v podnájmu 2+kk v Praze. Nad sklenkou vína na zahradě "našeho" rozpadajícího se podnájmu ve vršovickém vnitrobloku jsme se tedy rozhodli, že by třeba, teoreticky, možná - v budoucnosti - bylo dobré si (případně) nějakou nemovitost obstarat. Měli jsme ze sebe opravdu radost, hned se lépe usíná, když jeden vyřeší své problémy. Následně jsme se pohádali o tom, jestli si teoreticky (možná) v budoucnosti pořídíme spíš byt v Praze (přítel) nebo dům v těsné blízkosti za Prahou a v dobré dostupnosti (já). Bohužel, přítel je muž a tak jsem vyhrála.

To bylo někdy v březnu 2011, zrovna když jsme podepsali prodloužení nájemní smlouvy. S tím, že to budeme řešit stejně nejdřív za rok jsme plán hodili za hlavu a dál se plahočili v našem nájemním polobytě a řešili problémy jako sprcha s ohromnou dírou ve vaničce, díky které jsme zakončili každé sprchování výrazovým tancem s mopem a kterou majitel nepovažoval za hodnou opravy. Naštěstí i dvířka sprchového koutu byla rozbitá a v podstatě visela jen na vrchních kolejničkách, takže si vanička nepřipadala trapně. Nebo třeba plynový kotel, který dvakrát do roka vyžadoval náročnou opravu, ale to jen za předpokladu, že se vůbec spustil, abychom zjistili, že nefunguje. A do třetice tu byla parádní archivní pračka v kuchyňském obýváku, která nadšeně vypouštěla vodu do místnosti (zejména pod gauč, jelikož byl savý). Výhoda byla, že někdy v dubnu přestala prát úplně a než abychom opravu platili ze svého, radši jsem šla hledat domy na sreality.cz.

Já jsem je tedy hledala už mnohem dřív, v podstatě pokaždé, když jsem se stěhovala. Snila jsem v hloubi duše o malém, levném, rodinném domku v okrajové části Prahy a tak jsem pokaždé trávila několik měsíců svého volného času projížděním inzerátů, abych si vždy ujasnila, že nic takového neexistuje. Ten náš podnájem byl tomu ostatně asi nejblíž. A že jsem se stěhovala tak jednou do roka, tak jsem toho měla projitého opravdu hodně. Postupně jsem rozšiřovala rozptyl na okolní vesnice, ba i města, a když jsem se dostala do Pardubic, uvědomila jsem si, že už to asi vážně smysl nemá a velmi pravděpodobně se v budoucí dekádě do rodinného domu neodstěhuji. Leda by snad zemřel nějaký vzdálený bohatý strýček. Pro jistotu jsem začala vytvářet na specializovaných webových stránkách svůj rodokmen, abych zjistila, že všichni moji příbuzní jsou buď mrtví, nebo chudí. Asi se to se stává jen ve filmech. Alespoň jsem udělala radost nějaké vzdálené příbuzné z Německa, která si tak doplnila spoustu zajímavých informací. Zkontrolovala jsem to – není bohatá.

Po Praze jsem se stěhovala z nejrůznějších důvodů. Ten poslední, před vnitroblokem, mě přiměl vybírat si byty pouze v přízemí. Totiž - jsem majitelkou tří koček, které mi systematicky a s železnou výdrží dělají ze života peklo. A když jsem bydlela ve Strašnicích, ve 4. patře bytovky, měla jsem pod sebou velmi neurotickou paní, která mě pravidelně v noci budila s tím, že jí budí moje kočky, které dupou po bytě. Však to znáte, kočky jsou svým dupáním proslavené. Poprvé jsem se s ní potkala v den, kdy jsme se nastěhovali. To nám sdělila, že už týden tady děláme hluk a nemůže spát. Taková to tedy byla paní. Nechávala mi různé dopisy za dveřmi a já jsem jí na oplátku odepisovala ještě delší dopisy a nechávala to za jejími dveřmi. Nakonec se rozhodla "hnát to dál", stěžovala si na družstvu a pan družstevní majitel, který nám byt pronajímal, nás musel vystěhovat, jinak by mu to pronajímání mohli taky zatrhnout.

Do dubna jsem se tedy hledání domů věnovala spíš vlažně, jen tak abych nevypadla ze cviku, půl hodinky denně, víc ne. Leč když nám jednou odpoledne spontánně popraskaly úplně všechny zářivky, nastartovala jsem počítač (aby tam aspoň něco svítilo) a pustila jsem se do hledání aktivně. Každou volnou chvíli, každou polední pauzu v práci a ještě chvilku před usnutím jsem procházela nejrůznější nabídky, analyzovala každé slovo v inzerátu a postupně se naučila mluvit realitním jazykem. Věci pro mě už nebyly malé, věci se staly útulnými. A předměty již nebyly rozbité, byly před rekonstrukcí. Projížděla-li jsem tramvají novým úsekem Prahy, analyzovala jsem občanskou vybavenost a dostupnost do centra, a pokud jsem se ocitla na místě, kde už nebylo ani veřejné osvětlení, věděla jsem, že jsem v klidné lokalitě, pravděpodobně s krásným výhledem.

Prošla jsem tisíce inzerátů a odepsala na desítky, jen malé procento mi vůbec odpovědělo a na ještě menší procento jsme se nakonec jeli podívat. Jen tak, abychom věděli, jaké jsou možnosti. Měla jsem hodně požadavků a opravdu jen málo domů je splnilo, nebo třeba nesplnilo, ale v inzerátu to uvedené nebylo a potřebovala jsem doplnit všechny informace (nebo je alespoň osekat od toho realitního balastu, který se snaží zakrýt reálný stav domu). Bohužel všechny nemovitosti v Praze, ve vhodné cenové dostupnosti, jsou zřejmě chaty, krásné a velké, v lepším stavu než je většina rodinných domků, ale dle katastru chaty. A na chatu se 100% hypotéka nedává. Asi ani 80%. Takže Praha byla nakonec v podstatě pasé. Hledali jsme tedy v dostupné vzdálenosti a jeden z klíčových faktorů byly právě spoje. Potřebovali jsme, aby tam jezdily vlaky nebo autobusy normálním způsobem, aby se i bez auta člověk dostal do práce, ideálně na metro, a to v kteroukoliv denní dobu. Chtěli jsme dům, kde by byla elektřina, a ideálně i kanalizace a vodovod, ale jak se výběr zužoval, stačila by nám i velká studna a žumpa. Plyn by byl vítaným společníkem, ale pokud by nebyl, tak jsme byli ochotní se s tím smířit, namasírovat svaly a alespoň prvních několik let se obětovat a topit elektrickými přímotopy, no fakt. Jelikož jsem vyrostla v rodinném domě, věděla jsem jasně, že na uhlí už nikdy sáhnout nechci. A jelikož přítel nemá rád fyzickou práci, tak téhle mé myšlence fandil.

Viděli jsme asi 5 nemovitostí. První byl ve vsi Myšlín, u Mnichovic. Dostupnost nic moc, ale domek byl moc hezký s krásnou velkou zahradou, po menších úpravách by byl v klidu obyvatelný. Až do posledního to byl náš favorit a zásadně popírám, že to bylo jen kvůli jménu vesnice.

Následně jsme viděli dům v Praze (tedy v jedné z těch částí, které pod Prahu ještě spadají, ale není to poznat). Byl v hrozném stavu, schody do sklepa byly zbourané a ve sklepě byla rozmanitá fauna, například kolonie obrovských chlupatých pavouků a velkých brouků s lesklými krovkami. Viděla jsem tam i žábu a nějakou ještěrku. A to jsme do sklepa ani nešli, jen jsme nahlíželi dovnitř za pomoci malého kuželu denního světla. Zevnitř se do sklepa dostat nedalo. Bývaly tam betonové schody, ale bývalý majitel se rozhodl je prostě odstřelit a tak v místě, kde byly schody, zůstala jen betonová suť a zablokovaný otvor. Asi taky viděl ty pavouky. Na půdu se lezlo po žebříku z venku.

Viděli jsme nádherný domeček v malé vsi směrem na východ od Prahy, vnitřní dispozice báječná a byl i v docela dobrém stavu, jenže opravdu hodně vlhký, koberec doslova čvachtal. Rozhodli jsme se, že do odvlhčování investovat nechceme čas ani peníze a dům jsme také zavrhli. Ani malá kočička, která mi způsobila infarkt poté, co vyskočila z díry na zahradě, nepomohla. Zjistila jsem ale, že je legrace sledovat realitní makléřky v jejich jehlových podpatcích, orosené potem, kterak lezou po žebříku na půdy, aby nám dokázaly, jak snadné to je a pak se plahočí napříč zahradou ukázat nám záhon jahod, aby si každým krokem nabalily na své drahé lodičky víc a víc ornice.

Byli jsme se podívat na dům někde v Odolené Vodě, kde se před domem ale nedalo zaparkovat, jelikož cesta vypadala poněkud rozbombardovaně. Uvnitř byl domek relativně zrekonstruovaný a měl upravené i podkroví, i když všechno dost laicky nebo nakvap a nikde nic moc nesedělo. Navíc pozemek byl docela ošklivý a do jednotlivých pater zahrady se lezlo velmi komplikovaně, pokud vůbec. Radost nám kazila také propadlá střecha, která by se musela nákladně opravit, čímž by utrpělo to podkroví. A byl dost drahý. Už jsem se v duchu pomalu připravovala na život v paneláku někde na Černém Mostě, když jsem narazila na inzerát, který vypadal nadpozemsky nereálně.

Objevil se tam ve čtvrtek a ještě ten den jsem na něj odepsala. Byl v malinké vsi kousek za letištěm Ruzyně (nyní pojmenovaném po předním českém letci Václavu Havlovi), s novou střechou, zrekonstruovanou koupelnou a krásně vypadající malou zahrádkou. V pátek mi realitní kancelář odepsala a v sobotu jsme se jeli podívat. Naživo dům vypadal ještě lépe, malebná chaloupka seděla v chomáčcích z kopretin a jiného květnového plevele, vzrostlé stromy všude kolem a travička protkaná upravenými chodníčky a zídkami. Hned vedle malebný (třípatrový) dům v renesančním stylu. Až mi srdce usedalo.

Domeček sedící v chomáčcích kopretin.

Asi čtyřikrát jsem se ujišťovala, že se opravdu jedná o rodinný dům, ne o chatu (radši jsem si to pak ještě ověřila na katastru). Krásné stavení, vybudované v roce 1960 z kamenné stodoly z 19. století, díky čemuž disponoval metr silnými zdmi. Očividně se o něj původní majitelé starali s láskou, protože i 50 let stará fasáda vypadala pořád velice k světu, všechny původní dveře byly pečlivě udržované a pravidelně natírané, okna, byť původní, byla v lepším stavu než naše vršovická z 90. let. Celkově, kromě několika vad, byl dům dokonalý. "Proč je tak levný?" ptali jsme se. Prý se 2 roky táhlo dědické řízení a paní to už chtěla mít prodané. Tak jsme plni dojmů doma aktivně prodiskutovali naše možnosti a ještě ten den jsme se rozhodli, že ho bereme. Později jsme zjistili, že v něm straší, ale o tom zase jindy.

A takhle začala naše pouť plná dobrodružství, mozolů a bolavých zad. A taky prachu, zimy, života s dělníky a nikdy nekončícím zástupu zvířat, usilujících o mou pozornost.