Byl to ten slavný den...

Elektřina je zvláštní věc, v Praze nebo ve větších vsích či městech je považovaná za samozřejmost a proto jsem byla překvapená, kolik domků a domečků okolo Prahy tímto vynálezem stále neoplývá. Z úcty k tradici jsme si ale přáli dům, který elektřinu má. Měli jsme s ní povětšinou dobré zkušenosti z dřívějška.

S elektrickým proudem jsme ale nebyli vždy přátelé. Například tehdy, kdy se nedopatřením klec s mými potkany posunula o kousek blíž k počítačovým kabelům, než by bylo záhodno. Lidskému oku by se vzdálenost zdála dostačující, ovšem šmátravá pacička potkanova dokáže přitáhnout do klece ledacos. Navíc potkan má obecně dost času na to, aby si počkal na nejvhodnější příležitost. Vydrží třeba čekat i několik hodin, než závan větru nadzdvihne cíp sušícího se oděvu na věšáku a přiblíží ho tak o kýžený centimetr blíž ke kleci, aby potkan mohl oděv uzmout špičkou drápku přední tlapky, napresován na mříž ve snaze dostat se co nejdál a následně tlustý kus látky, ač to vypadá fyzicky nemožné, prorval skrz 2 cm široké mříže a rozkousal ho do poslední nitky. Podobným způsobem se jeden z našich nejtrpělivějších potkanů dostal ke kabelu od monitoru, a jak už byl zvyklý praktikovat na ručnících a tričkách se do něj s chutí zakousl. To mělo za následek blesky, hromy a vyhození elektřiny v celém domě (činžovním). Jak už to bývá, potkanovi se nic nestalo, snad kromě toho, že tenhle konkrétní potkan už nikdy neroztrhal žádný ručník.

Další špatnou zkušenost jsme měli s placením elektřiny. Srdce nám trhá každá záloha a ještě horší to bylo, když každý rok, nehledě na to, o kolik nám předchozí rok zvedli zálohy, vždycky přišel nedoplatek za elektřinu na 5 000 Kč. Podařilo se nám zjistit, že viníkem je lednice, která je samozřejmě každý rok starší a starší (a to už při stěhování do předchozího bytu byla alespoň stoletá). Protože v zásadě ani moc nechladila a mrazák vůbec nemrazil, rozhodli jsme si koupit novou (asi 2 měsíce před stěhováním). Tento krok se nám vyplatil, jelikož i ty dva měsíce stačili na to, aby nám vrátili 50Kč přeplatek.

Jak už jsem psala, po nastěhování jsme si pozvali elektrikáře, který usoudil, že stav našich rozvodů je špatný, až směšný, a poradil nám, že pokud nechceme vyhořet, měli bychom si udělat nové rozvody. Vyhořet jsme nechtěli, nečetla jsem na to dobré recenze.

Na některý z poptávkových webů jsme zadali nabídku na rekonstrukci elektroinstalace, ale protože jsme nebyli škola ani panelák, neozvalo se nám tolik lidí, jak jsme doufali. Někteří se ale ozvali, přijeli se k nám podívat a zhodnotili, že jim máme zaplatit všechny peníze, co nám banka půjčí a ještě něco navíc a oni to snad zvládnou. Pak byli tací, kteří se vůbec přijet podívat neobtěžovali a ani je nezajímalo jak velký dům že to máme, rovnou nám řekli, že to udělají za nižší, ale stejně dost vysokou částku, pokud se to teda neprodraží. Naše pavoučí smysly nám radili takovým lidem nevěřit.

V práci jsem se se svými trablemi svěřila řidiči PPL, který k nám jezdí pravidelně každý den, a ten, protože je to člověk velmi aktivní (aniž by ho o to někdo žádal) a ihned se do všeho vrhá po hlavě (i přesto, že ho prosím, aby to nedělal), zavolal svému kamarádovi elektrikáři, aby se ho zeptal za kolik nám to udělá. Ten ho poslal do hajzlu (ale daleko horšími slovy), že to musí nejdřív vidět a tak se přijel podívat. Už od pohledu působil dojmem, že ví, co by měl dělat. Hned nám poradil, kam bychom měli dát spotřebiče a spolu jsme si namalovali na stěnu kde a co finálně bude. Všechno si do puntíku zapisoval na kus kartonu drobným pečlivým písmem, což bylo milé, protože nikdo jiný si zatím nic nezapsal. Odešel s tím, že mi to pěkně spočítá. Sice to všechno trochu trvalo, ale dohodli jsme se na ceně, a že byla nejlepší a skutečně jsme mu věřili, že to umí, za pár dní se do toho pustil. PPL řidič, který si vždycky hledá způsob jak si něco přivydělat, mu prý bude kopat díry na zahradě a dělat hrubé práce a on sám se bude starat jen o ty rozvody.

Chvíli před tím, ještě než začaly být doopravdy zimy (elektřina se dělala na podzim), jsme zjistili zajímavou věc: Večer po práci jsem šla sundat prádlo ze šňůry, když se mi vedle hlavy ozvalo mohutné "KDÁK". To je slovo, co člověk v noci u prádla nečeká. Lekla jsem se a objevila, že na dřevěném vysokém sušáku sedí jedna ze sousedových slepic (má jich 130), nepříjemně rozladěná, že jsem jí vzbudila.

Slepice Zora v den prvního setkání.

Celé mé to pobavilo a považovala jsem to za milou historku, kterou budu dávat k dobru v okruhu přátel. Druhý den ovšem slepice byla na sušáku zase a třetí den seděla na zídce. Byla to vždy tatáž slepice a začala jsem jí říkat Zora, protože mi to přišlo jako adekvátní jméno pro slepici. Ráno při rozednění už přelétávala zpátky přes plot a přes den se u nás neukázala, jen občas u plotu pokvokávala, aby po setmění přelétla zase k nám a vyspala se na naší zahradě. Naučila jsem se tedy každý den po práci nejdřív pokecat se slepicí. Jak začínaly v noci být mrazíky, slepice se přemístila ze sušáku na parapet okna v kuchyni. Pravda, poprvé mě to opravdu vyděsilo. Slepici jsem nenašla na sušáku a usoudila jsem, že jí byla moc zima na to, aby nocovala u nás. Když jsem posléze rozsvítila v kuchyni, slepice se lekla a začala zuřivě klovat do okna. To vylekalo zase mě. Od té doby nicméně slepice spávala na parapetu u okna.

Slepice Zora za oknem.

Někdy tou dobou u nás začal pracovat elektrikář. Pracoval každý den a původní plán byl, že to bude za týden hotové. Přicházel ráno, když my odjížděli do práce a odcházel dlouho po tom, co jsme se z práce vrátili. Obratně sbíječkou vysekával kameny ze zdi, jelikož řidič PPL se ukázal býti v tomto směru poněkud neschopným, a připravoval si všechno na finální kabelování. Jednou večer jsme si spolu povídali o nadpřirozených jevech a zjistila jsem, že náš elektrikář je jeden z těch lidí, kteří zcela samozřejmě věří na duchy. Rozumějte - většina lidí (například já) když se baví o paranormálnu a stane se jim, že na duchy věří, řekne něco jako "Já vím, že je to hloupé, ale..." a začervená se. Jeho ovšem ani nenapadla alternativa, že by nějací duchové nemuseli existovat a myslím, že kdybych snad chtěla oponovat, začnu si za chvíli připadat, jako bych mu vyvracela gravitaci nebo něco jiného, normálního, co každý zná. A tak jsem vycítila spřízněnou duši a vyprávěla jsem mu o záhadně otevřených oknech po příchodu z práce, o vrzající půdě a dalších perlách, které jsem zaregistrovala po dobu našeho pobytu. To mělo za následek zejména to, že elektrikář se začal bát chodit na půdu. A protože si tam nechával oblečení a věci po dobu práce, neb to bylo místo, kde se doma nejmíň prášilo (opravdu, je to absurdní, ale v době rekonstrukce byla půda nejčistší místo v domě), každé jeho převlékání probíhalo v řádech několika sekund, po celou dobu musely být otevřeny dveře a pokud to bylo aspoň trochu možné, vyžadoval něčí přítomnost v doslechu.

Nehledě na duchy ale za práci vzít uměl. Téměř všechno si nakonec dělal sám, PPL řidič mu stihl zničit už druhou sbíječku za dobu asi 15 minut, co s ní pracoval a on mu pak odmítal dát do ruky jakýkoliv jiný nástroj kromě lopaty. Když potřeboval odjet z domova dřív, než jsme se vraceli, volal mi a hlásil, co ten den udělal, čeho se přesně nemáme dotýkat a kterou zásuvku můžeme používat dnes. Byli jsme totiž dohodnutí, že nám vždy nechá aspoň jednu zásuvku funkční, abychom mohli zapojit jednu lampičku a notebook, prostě abychom byli aspoň trochu existence schopní.

Jeden den tedy takhle volal a mezi řečí se zmínil, že tak trochu spadl a uhodil se do zad, a tak že to tedy vůbec nebyl příjemný den, ale že to dodělal, ať se nestrachuju. I když jsem mu říkala, ať si klidně vezme volno, jestli mu není dobře, tvrdil, že to nic není a že bude zítra OK. No, nebyl. Večer mi zvonil telefon asi v 11 hodin, že se to nelepšilo a tak se vydal na pohotovost, kde mu diagnostikovali dvě zlomená žebra a tři týdny nemocenské na zotavení. Asi pětkrát se mi omluvil, osmkrát usoudil, že to je strašně trapné a jedenáctkrát mě ujišťoval, že jakmile bude moci vstát, že hned přijde. Normální workoholik. Naordinovala jsem mu alespoň několik dnů podmínečné dovolené, ale myslím, že stejně přijel ještě dřív, než jsme se domluvili.

Když jsem tedy přišla domů první den po jeho absenci, abych viděla kulhajícího, pohublého elektrikáře skrčeného k jedné straně, belhajícího se po domě se sbíječkou v ruce, málem jsem ho vyhnala zase pryč. Dušoval se, že mu je dobře a že to chce dodělat, ale myslím, že mu bylo pěkně zle. A zjistila jsem dvě věci. Jednak jak se to celé stalo, a pak kdo za to může.

Stalo se to tak, že stál na štaflích a zrovna sbíječkou vylamoval nějaký kámen ve stropě, když tu mu po něm uklouzla a spadla na zem. A že je to nástroj těžký, převážilo ho to, a on se zády nabodl na ten spoj štaflí nahoře a spadl za sbíječkou. Ještě teď když to píšu mě polévá studený pot a to se mi ani nic nestalo.

A kdo za to může? Slepice, přece. Ve skutečnosti to totiž není slepice, prý to je převtělená původní (zemřelá) majitelka, která k nám chodí spát z nostalgie a taky kontrolovat, jak postupují práce. No, a když ho viděla se sbíječkou, usoudila, že se to tam snaží zničit, a tak vyslala myšlenkové impulsy a shodila ho z těch štaflí.
Mrcha.

Jelikož mám tři kočky, tak od chvíle, co jsem se začala starat sama o sebe, nebyla jsem z domova nikdy déle než 2 dny (maximálně 3 na Vánoce), protože mi je nemá kdo hlídat. Je to trochu otravné, ale zvykla jsem si. Ale když jsme doma měli elektrikáře, který navíc měl ke zvířatům kladný vztah, tak jsme se s přítelem rozšoupli, elektrikáře instruovali jak je nakrmit a pomazlit, a odjeli jsme na 4 celé dny mimo domov s vědomím, že o kočky se někdo postará. Druhý den mi volal, že doma všechno dobrý, ale že má trochu problém s prací. Prý zrovna dělal cosi na verandě, když se otočil, aby zjistil, že se slepice přesunula z kuchyňského parapetu na parapet verandový, aby se podívala, co že se tam děje zajímavého. I zabolela ho jeho žebra a rozhodl se udělat slepici útrum. Vzal nějaké kusy dřeva (na zahradě jich bylo požehnaně) a nastrkal je za okno tak, aby se tam žádná slepice už nikdy nedostala. Uspokojen výsledkem šel natahovat kabely na půdu, což pro něj bylo samo o sobě dost stresující a uprostřed práce uslyšel rány z přízemí. Se zježenými vlasy a kladivem v ruce sestoupil dolů, aby našel slepici sedět na parapetu u verandy, jako by tam nikdy žádné dřevo nebylo. Elektrikář se tedy smířil s tím, že slepice tam je a bude a já jsem pak povinně po práci chodila za Zorou a promlouvala jsem jí do duše, že je to jen rekonstrukce, že to tam bude nové a hezké a že prostě nemůže shazovat pracující lidi ze štaflí.

Natáhl nám kabely a udělal krásnou novou rozvodovou skříň ve verandě, která má podle nové vyhlášky celkem 30 vypínačů a kterou doposud nemůžeme pořádně používat, protože všechno zdržuje ČEZ. Takže jsme aktuálně napojení na starém přívodu elektřiny. Z té staré dřevěné skříně s jednou pojistkou nyní vede kabel do krásné nové rozvodové skříně a uvnitř jedeme už na nové dráty. Skříň, protože byla ve zdi, která už neexistuje, visí na drátech uprostřed místnosti, podepřená stolem a kýblem, aby se neutrhla. Bohužel, od chvíle, kdy jsme začali v domku normálně bydlet, jsme zaregistrovali, že pokud se spustí pračka a zároveň sporák, proud vypadne. Spustí-li se fén, pračka a dva počítače, proud vypadne. Pokud se spustí tři počítače, sporák, televize a sepne bojler, proud vypadne, a tak dále. Už po slepu jsme se naučili mačkat ten jeden jediný přepínací čudlík a modlíme se, aby už konečně přijeli dát nové hodiny. Až se tak stane, oslavíme to tím, že uvařím oběd a vyperu prádlo. Najednou.

Skřítkové zedníci zanechte spánku

Počáteční euforie z toho, že to všechno nakonec vyšlo, ačkoliv nikdo už ani moc nedoufal, mi vydržela asi dva dny. Pak se mi skrz horkou hlavu začala pomalinku prosakovat realita a konečně mi docházelo, co jsme to vlastně udělali. Vždyť jsme si koupili dům ve stavu přinejmenším před rekonstrukcí. Co si teď počneme? Vzala jsem tedy rozum do hrsti, kalkulačku do ruky a šla počítat náklady.

Už od první prohlídky jsem si to v duchu všechno plánovala. Co a jak upravíme, kde co zbouráme, co místo toho postavíme a nadávala si hlavně za to, že jsem nezměřila místnosti, abych mohla plánovat taky na papíře. Na druhou prohlídku jsem si pozvala tetu, která jediná v rodině má vlastní zkušenost s kupováním a rekonstrukcí domu, a ta, protože byly prázdniny, si s sebou vzala jedno dítě vlastní a dvě cizí, které ten den zrovna hlídala. Realitní agentka dorazila s jedním vlastním a jen jedním cizím, tudíž jsme měli převahu. Spolu s rozjívenou agentky neteří jsme změřily všechny místnosti, zatímco ona mi držela metr u zdi a zároveň ukazovala, jak umí udělat hvězdu (šlo to celé dost pomalu).

Od té doby jsem začala malovat nespočet malých plánků na čtverečkované papíry, kde jsem se pokaždé skončila při snaze načrtnout kuchyni, koupelnu a prádelnu, ježto jsou to místnosti, kde není jediná rovná stěna, o čemž by mohl vyprávět nejen zedník, která obkládal naší koupelnu, ale i naše projektantka, oba z toho měli noční můry ještě dlouho.

Doslova jsem si malovala, kam postavíme postel (nyní je v jiné místnosti), kam půjde kuchyňská linka (ta bude nakonec dokonce ve dvou jiných místnostech), čím zakryju bednu s elektrickým vedením na stěně (nejen, že ta stěna už nestojí, ale zajímavé je, že ta bedna tam pořád je, visí na drátech uprostřed vybourané díry a podpírá jí stůl a kýbl). Strachovala jsem se, jestli nám na vše vyjdou finance. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak se musím smát, jak jsem byla hloupá a naivní. Musím se smát skoro stejně jako elektrikář, kterého jsme po podepsání smlouvy kontaktovali, aby nám řekl (jak jsme doufali) že elektřina je zatím v ucházejícím stavu a proto nebude potřeba dělat nákladná rekonstrukce. Smál se hlavně proto, že otevřel tu (dřevěnou!) bednu v nyní neexistující zdi, kde na něj vykoukla jedna keramická pojistka a čudlík. Vysvětlil nám, že jestli nechceme vyhořet, až na tom budeme mít našich pět počítačů, televizor a všechny spotřebiče, které jsem si na čtverečkovaném papíře pečlivě naplánovala, tak musíme rozhodně elektřinu rekonstruovat a to kompletně. Doma jsem tedy naplnila koš mými legračními výpočty a hledali jsme elektrikáře. Opravě elektřiny se budu věnovat samostatně později, takže se přesunu v čase o kousek dál.

Když jsme si ujasnili, že z našich mizivých úspor dům nevybavíme, rozhodli jsme se vzít si překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření do výše 200 000 Káčé na stavební úpravy a dát dům do pucu rovnou celý. Když říkám celý, tak samozřejmě nemyslím podkroví, to nás čeká za pár let, nejdřív se musíme dohodnout, co uděláme s místní faunou.
Jelikož původní kuchyně byla malinká a nepraktická a původní jídelna byla ohromná a zbytečná, zejména vezmu-li v potaz fakt, že jídelní stůl využíváme spíše sporadicky, rozhodla jsem se vybudovat v kuchyni spíž a v jídelně kuchyň. A že jsem marnivá, vydupala jsem si, že nechci chodit z obýváku do kuchyně přes čtyři chodbičky a dvě technické místnosti. Proto jsme potřebovali někoho, kdo vybourá otvor do nosné, metr silné, kamenné zdi, a tím pádem se vytvoří jeden velký obytný prostor. Dále jsme chtěli vybourat krátkou příčku, která by ten prostor ještě o trochu zvětšila, protože jsme se shodli, že víc než chodbičku chceme obývák. A finálně vytrhat propadlou, plesnivou, velmi zapáchající podlahu v budoucím obývacím pokoji, zalít jí betonem a srovnat s podlahou v kuchyni.

Poptali jsme několik stavebních firem i soukromníků a s některými z nich se setkali. Byl tam jeden, co nám sice nabídl, že levně vybourá tu zeď, ale vyžadoval, abychom nakoupili a dovezli na pracoviště veškerý stavební materiál, včetně ocelových traverz. A byl tam jeden, který nám málem neprošel futry, jak měl široká ramena, ale rozhovor s ním byl jako s dinosaurem – jeden nemohl uvěřit, jak je možné, že tak velké tělo pohání tak mizivá mozkovna. Nakonec nám nebe seslalo pana Sochora, který s funěním dorazil do domu a povídá – „Jó, to by šlo.“ Dal nám pěknou cenu a za pár dnů už nám po domě pobíhali zedníčci s lopatičkami, kyblíčky, kladívečky a sbíječičkou.

Tehdy jsme tam ještě nebydleli, chystali jsme se na stěhování, protože jsme nebyli finančně schopní udržet si nájem a zároveň platit hypotéku. Na domek jsme se jezdili tehdy jen dívat. Abychom se necítili hloupě, že nic neděláme, vymyslela jsem si, že natřeme okna. A tak každý den, kdy jsme se jeli podívat, jak práce pokračují, jsme brousili, natírali, škrabali, čistili, šroubovali… až jednoho dne jsme se konečně dočkali a okno bylo natřené. Tedy, jedno ze tří křídel jednoho okna. Po velmi krátké poradě jsme se shodli, že okna vypadají moc hezky i nenatřená a proč je kazit barvou. Od té doby máme v ložnici jedno křídlo okna natřené pěknou hnědou barvou, která ladí s bílým zbytkem.

Dost mě překvapilo, že všichni zedníci do jednoho byli velice čistotní. Tedy byli špinaví, ale hrozně se báli, aby mi nic, v tom špinavém, starém a páchnoucím domě nezaprášili, takže sami natrhali jakési lino a rozmístili ho po domě a chodili pouze po něm. Celkově musím říct, že jsem byla s jejich prací vždycky spokojená, přestože jich byla dobrá polovina z nějaké jiné země východní Evropy. Byli opravdu velmi pracovití, pečliví i kreativní. Nikdy jsme nad nimi nemuseli stát, abychom kontrolovali práci, naopak, většinu času tam byli sami. Jistě by tedy bylo zábavné přikrášlit si vyprávění oblíbenými historkami o neschopných dělnících, ale z úcty k panu Sochorovi a jeho týmu to dělat nebudu.

Někdy v procesu nejhrubší rekonstrukce jsme se do domu finálně nastěhovali - tedy my dva, naše tři kočky a dva potkani. To už byly ve všech zdech díry, podlaha vykotlaná a čekalo se na elektrikáře. Uzavřeli jsme se všichni s naší starou rozpadlou postelí do nastávající ložnice, ve které se zrovna tou dobou nic neopravovalo ani nebouralo, na dvoje dveře co do ní vedly jsme umístili ceduli „NEOTEVÍRAT, MÁME TAM ZVÍŘATA“ a doufali jsme, že zedníci umí česky a/nebo číst.

Bydlet na staveništi má jen jedinou výhodu – každý pochopí, když nemáte doma uklizeno. Zároveň to má spoustu nevýhod, z nichž většina je spojená právě s tím bordelem. Kromě množství suti je to hlavně ten mikroskopický prach, který profoukne i pod dveřmi a naplní každý otvor a dírku na zemi, naplní postel, naplní počítače, kočky, vlasy… Když jsme v té době byli s kočkou u veterinářky, ptala se nás, co s ní doma děláme, že je taková zaprášená.
Zpočátku jsem odmítala v původní „kuchyni“ vařit (oficiální důvod byl prach a špína, která místní sporák pokrývala, a pravý důvod pak byl ten velký pavouk, kterého jsem viděla zalézt do trouby, ale nikdy jsem ho neviděla vylézt ven), ale časem jsem se osmělila a užívali jsme si domácí kuchyně z konzerv, kterou jsme konzumovali převážně v posteli (čistě proto, že tou dobou nebylo moc dalších míst kam si sednout). Nutno podotknout, že konzervovaná strava s pískem je ještě o něco nepoživatelnější. Ale nechci si na ten písek zas tolik stěžovat, co by za něj děti v Africe daly.

Než se začne podlahová díra plnit betonem, je nutno udělat elektřinu, aby si mohl elektrikář podlahou vést kabely. Elektrikář tedy pilně pracoval po dobu tří týdnů (jak jsem psala, k tomu se dostanu podrobně příště), načež se stalo nepříjemné – při jednom ze zásahů sbíječky do zdi prádelny byla přeseknuta jedna z trubek na vodu, ze které i po opětovném napojení jako slzy stékala po zdi na podlahu voda a nutila mě třikrát denně vytírat rybníček. Vodu jsme z nepochopitelného důvodu měli podle všeho v domě rozvedenou ve starých kovových topenářských trubkách a verdikt byl nemilosrdný, bude třeba kompletní rekonstrukce rozvodů. Oplakali jsme to, ale zpětně soudím, že se nám to vyplatilo. Do té doby voda ošklivě páchla rzí a kovem. Po výměně, kdy se zároveň rozvedla voda a odpadní trubky také do budoucí kuchyně, toto konečně skončilo. Nevýhoda byla, že opadlo i docela nové a ucházející obložení koupelny a z bílé místnosti se najednou stala místnost šedá, připomínající vanu ve skále. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset nechat koupelnu nově obložit a to se nám splnilo až o rok později. Do té doby jsme tedy fungovali jen s jedním zdrojem vody – ve vaně a se záchodem viklajícím se na poslední zachované dlaždičce.

Koupelna láká k hygieně.

Podlaha se brzy po dokončení rozvodů zaplnila první vrstvou betonu a byli jsme instruováni po ní několik dnů nešlapat. Smutně jsme každé ráno hleděli napříč obývacím pokojem s čerstvým betonem ke dveřím koupelny, kde se na poslední dlaždičce houpal vytoužený záchod. Každý den dorazil jeden ze zedníků a čerstvý beton aktivně kropil vodou z konve, ale nic mu tam nevyrostlo, byť skrz beton na zahradě nám vyrašila krásná růže (a plevel). Nutno říct, že čerstvý beton nebyl to nejhorší. Nejhorší totiž bylo natírání jakousi černou izolací, která je jistě potřebná, leč silný chemický zápach (asi jako ředidlo a zvratky dohromady) prosákl na několik nocí do celého domu a bylo téměř nereálné v něm existovat. Ráno jsme se budili s ukrutnými bolestmi hlavy a v obličeji jsme měli barvu, kterou v práci definujeme jako trávová zelená. Domnívám se, že kvůli této zkušenosti sice už nezemřeme na otravu radonem, ale zase zemřeme o dva roky dřív.

Po nalití poslední vrstvy betonu jsme objevili zábavnou věc – nová podlaha, aby se srovnala s kuchyní, byla o něco nižší než původní. Bohužel těch asi 5 cm byl přesně ten rozdíl, o který vyčuhovaly odpadní trubky vedoucí napříč domem z kuchyně do koupelny. Inu, kdo může říct, že má doma v obýváku stupínek, my ano. Je to výborná past na návštěvy (těch ukopnutých palců!) a paradoxně se stal nejoblíbenějším architektonickým prvkem domu mého přítele. Plánuje ho pomalovat žlutočerným pruhem a vyvěsit k němu ceduli „POZOR, SCHOD!“ s obrázkem padajícího panáčka.
Mým oblíbeným prvkem je dozajisté sloup, který vznikl při bourání nosné zdi. Původně jsem z něj radost vůbec neměla, ale rychle se to změnilo, když jednoho z dělníků napadlo, že by mohlo vypadat hezky, kdyby se ze dvou stran (ze všech to nebylo možné) nenahazoval a kámen v něm se pouze zbrousil. A tak máme krásný kamenný sloup (alespoň z poloviny).

Zedníci nám po dokončení betonování zaházeli a oštukovali všechny otevřené rány zdí, ze kterých se řinuly vnitřností kamenů a cihel (nebo taky neřinuly, to podle toho jak moc velký šutr jim při bourání upadl) a od toho momentu dům začínal vypadat zase jako dům a staveniště se velice pomalu měnilo v obytné prostory. My jsme si (taky pomalu) začali vymývat poslední prach z vlasů a kočky vyzvracely poslední zrnka písku. Pomalu se schylovalo k nákupu podlahových krytin. Ale o tom zase někdy příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova.

Složenky, vy krávy zelený!

Než jsme realitní kanceláři řekli své „ano“ a vnutili jí naše peníze (obojí je metafora ke svatbě), vzali jsme si dovolenou a začali si ověřovat všechny detaily, které by nám, potenciálním kupcům, mohly překazit radost v nejnevhodnější okamžik, zejména pak po předání zálohy výše zmiňované realitce.

Už dávno před tím, než jsme se vůbec vydali hledat domov, jsem měla z internetu nastudované všechny alternativy placení se všemi úskalími. Částečně proto, abych byla připravená a částečně proto, že jsem magor. Sice jsem pak rok nemohla usnout a i když se mi to povedlo, ze spánku jsem vykřikovala věci jako „nevratná záloha“, „odhad ceny“ nebo „daň z převodu“, ale utěšuji se tím, že to třeba k něčemu bylo a jen díky tomu se z nás nestali jedni z těch lidí, co pak své hororové příběhy píšou do bulvárních deníků v sekci Bydlení, při jejichž čtení si člověk klepe na čelo a diví se, jak je možné, že takto neinformované a naivní lidi nikdo neokradl už mnohem dřív.

Jelikož jsme našetřeno neměli, ostatně jsme se rozhodli dost impulzivně, museli jsme se vydat cestou 100% půjčky. Nikomu se moc nechce půjčovat peníze na celou nemovitost, to je jasné, přeci jen je o dost výhodnější nechat zaplatit polovinu ceny námi a v případě že bychom neplatili splátky, prodat pak celý dům a nechat si celou částku. Nemohli jsme si tedy moc vybírat a šli jsme „do 100% hypotéky“. Věděla jsem, které banky poskytují tento produkt a naše první cesty vedly tedy na jejich pobočky, kde jsme se povětšinou dověděli, že nám na dům peníze nepůjčí. Sice nám byly nabízeny další alternativy („My Vám sice půjčíme jen 70 % toho, co chcete, ale zase u nás můžete uzavřít opravdu velmi nevýhodnou spotřebitelskou půjčku na těch zbylých 30 % a to vše bez ověření příjmů, kterou ale budeme požadovat splatit do roka a do dne a při tom Vás odřeme z kůže, co Vy na to? Nabídněte si bonbón.“) ale neoblomně jsme si stáli na svém („Ne, děkuji, nemůžu sladké.“). Zajímavou nabídku jsme dostali až v České Spořitelně. Ta se sice také netajila touhou nás obrat o všechny peníze a ideálně i o ten dům, ale na rozdíl od konkurence nám hned na začátku sezení řekli, že nám ty peníze pravděpodobně půjčí, protože jsme dlouhodobými a stálými klienty a příjmy na to máme dostačující. To nás potěšilo, jelikož máme rádi peníze.

Ve Spořitelně, s paní hypoteční poradkyní, která se pyšnila kolem stolu rozvěšenými cedulemi Hypoteční poradce roku 2007, 2008, 2009 a 2010 jsme popsali několik stran informacemi o našich příjmech, výdajích, o tom domě, donesli jsme jí mnoho dokumentů, například potvrzení z práce o tom, že nás nikdo nechce vyhodit. Na konci druhého sezení nás paní poradkyně ujistila, že pokud výše ohodnocení nemovitosti bude alespoň stejně vysoká jako je půjčovaná cena, 100% hypotéku na 30 let určitě dostaneme, na tuty a bez namáčení. Dnes vím, že lhala a vůbec se při tom nestyděla, ale tehdy jsme byli nadšeni.

Ohodnocení jsem se bála ze všeho nejvíc, asi tak od chvíle, kdy jsem poprvé zadala heslo „100% hypotéka“ do vyhledávače. Zaplavily mě děsivé příběhy, které si lidé vypráví v noci u táboráku, o odhadcích placených bankami tak, aby nemovitosti podhodnocovali, o promrhaných zálohách a zničených životech. Bohužel, ohodnocení může proběhnout jen tehdy, kdy podepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatíme 90 000 Kč realitní kanceláři. Peníze jsme měli dohodnuté od rodičů s tím, že jim je z hypotéky zase vrátíme, nebo je dostaneme darem, a tehdy je budeme moci použít na opravy a úpravy.

Kromě bank jsme zajeli také na obecní úřad dané vesnice. Jelikož se nacházíme docela blízko Kladnu, zajímalo nás, jestli ve vsi nejsou problémy s menšinami. Zjistili jsme, že ve vsi je jediná romská rodina „a problémy s nimi ani moc nejsou“ potvrdila paní a nervózně se ohlédla přes rameno. Časem jsme zjistili, že ta jediná rodina jsou naši sousedé, a problémy s nimi skutečně moc nejsou, jistě se k nim ještě dostanu. Jelikož jsme kupovali nemovitost s tím, že je tam vodovod, kanalizace, elektřina a plyn (docela příjemné kombo na ves o 300 lidech), byli jsme nemile překvapeni tím, že sice ve vsi kanalizace je, ale ne v našem domě. Nejdříve jsme se rozhořčili, ale majitelka-dědička se tvářila ještě překvapeněji než my a paní na úřadě dohromady. Důkladným studiem plánků jsme zjistili, že záchod je napojen na septik a všechno ostatní jde do země (do trativodu). Smířili jsme se s tím. Pořád lepší septik než třeba kotel na uhlí.

Ověřili jsme si, že na adrese je dostupný i internet a když už jsme měli podchycené všechna zásadní data (seřazeno dle důležitosti: internet, peníze, záchod), rozhodli jsme se zaplatit zálohu realitní kanceláři, zažádat o hypotéku a stvrdit tak svůj osud na příštích 30 let.

Dál už to šlo ráz na ráz následovně:
- Za několik málo dnů jsem měla telefonát od znalce, že by na domě rád sepsal posudek a kdy tam jako můžu přijet, abych mu otevřela. Nechtěl si nechat vymluvit, že mu popletli čísla a volá kupci, nikoliv majiteli. Klíče jsme tehdy skutečně ještě neměli.
- Chvíli na to mi volali z banky, že je všechno v pořádku a až bude posudek tak mi dají vědět.
- Pak mi volala paní z realitky, že se vyskytl problém s nemovitostí, že pozemek (takový jakože sad), který se prodával s domem má na sobě předkupní právo od státu a nemůže být tedy zahrnut do posudku.
- Dále volala majitelka, že tam byl pán dělat posudek a říkal, že to vypadá super, že to určitě dosáhne na tu kupní cenu i bez toho pozemku.
- Další den volal zase odhadce, že si tam zapomněl desky na okně a ať mu zajedu otevřít.
- No a nakonec se ozval finanční poradce, že prý mu volali z banky, a má pro nás dobrou a špatnou zprávu.
Odhad vyšel asi o 30 000 výš než je kupní cena (malá interní oslava), ale že tu 100% hypotéku stejně nedostaneme. Dostaneme pouze 85 % a zbytek musíme zaplatit hotově jako spoluúčast, z peněz, které nemáme. A taky prý jí nedostaneme na 30 let ale jen na 25 (=> zvýšení splátek). Nevěděl proč, tak volal zpátky do banky a pak zase mě, aby mi řekl, že mu to nemůžou říct, protože to je rozhodnutí Supertajného oddělení banky pro ničení snů svých klientů (oficiální název).

Tehdy už jsem se vytočila a nechala si poslat číslo na tu nejlepší hypoteční poradkyni roku 2007, 2008, 2009 a 2010, která nám předschválila hypotéku za předpokladu, že pokud splníme podmínky, které jsme do puntíku splnili (i když to nikdo nečekal, protože ony ty odhady opravdu většinou vyjdou výrazně menší). Značně podrážděná jsem jí do telefonu křičela, že jsme kvůli ní vyhodili z okna 90 000, co s tím hodlá dělat. Paní se nejdřív oháněla tím, že na hypotéku nemá člověk žádný právní nárok, tuto informaci mi sdělila asi devětkrát za jeden telefonní rozhovor a to i ve větách, které s tím nijak nesouvisely. Asi se jí v téhle profesi musí učit nazpaměť, jako i my jsme kdysi museli znát Pythagorovu větu „jak když bičem mrská, i kdyby nás někdo vzbudil o půlnoci a chtěl jí slyšet“, jak říkala naše matikářka a následně to praktikovala na škole v přírodě.
Soustavným mučením po telefonu jsem z ní dostala důvod: Prý na rodinné domy 100% hypotéky vůbec nedávají, kvůli riziku a stejně tak na rodinné domy prý půjčky na 30 let vůbec neposkytují. Na otázku, proč mi taková hypotéka byla přislíbená a předschválená a proč jsem za celý proces tuhle informaci ani jednou neobdržela paní neuměla odpovědět jinak, než sdělením, že na hypotéční úvěr nemám žádný právní nárok.
Zajímavé na tom byl fakt, že hypotéka byla sice jen na 85% ceny, ale má úrokovou sazbu 100% hypotéky (tedy vyšší).

Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme už 90 000 hotově zaplatili na provizi (která byla součástí kupní ceny) a sebrala jsem poslední zbytky své důstojnosti a v rodině žebrala o půjčení zbylých peněz. Bylo to těžké, jak jsem už zmínila minule: naše obě rodiny jsou z poměrů tak chudých, že nemůžeme pořádně nadávat ani na komunisty, neb krom pár kusů dobytka nám neměli co sebrat.
Zkrátím to - sehnali jsme je, vše jsme zaplatili, hypotéku jsme dostali. Smlouvy podepsali. Dokonce jsme získali i překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření na 200 000 Kč potřebných na rekonstrukci. Bohužel, těch 90 000, které jsme měli dostat zpátky už zůstaly ty tam, život nám to zkomplikovalo značně a všehovšudy můžu konstatovat pouze jediné:

Podruhé bych si hypotéční úvěr od České spořitelny nepořídila. Nedokážu odhadnout, jestli jsme se stali jen součástí promyšlené obchodní strategie, kdy je potenciálnímu klientovi cíleně lháno až do momentu, kdy nemá možnost couvnout nebo jsou zde natolik neschopní a nezaškolení zaměstnanci, ale výsledek je stejný. Pokud by se stalo, že bychom ty peníze nesehnali, tak bychom skončili s 90 000 dluhem u realitní kanceláře a bez střechy nad hlavou.