Složenky, vy krávy zelený!

Než jsme realitní kanceláři řekli své „ano“ a vnutili jí naše peníze (obojí je metafora ke svatbě), vzali jsme si dovolenou a začali si ověřovat všechny detaily, které by nám, potenciálním kupcům, mohly překazit radost v nejnevhodnější okamžik, zejména pak po předání zálohy výše zmiňované realitce.

Už dávno před tím, než jsme se vůbec vydali hledat domov, jsem měla z internetu nastudované všechny alternativy placení se všemi úskalími. Částečně proto, abych byla připravená a částečně proto, že jsem magor. Sice jsem pak rok nemohla usnout a i když se mi to povedlo, ze spánku jsem vykřikovala věci jako „nevratná záloha“, „odhad ceny“ nebo „daň z převodu“, ale utěšuji se tím, že to třeba k něčemu bylo a jen díky tomu se z nás nestali jedni z těch lidí, co pak své hororové příběhy píšou do bulvárních deníků v sekci Bydlení, při jejichž čtení si člověk klepe na čelo a diví se, jak je možné, že takto neinformované a naivní lidi nikdo neokradl už mnohem dřív.

Jelikož jsme našetřeno neměli, ostatně jsme se rozhodli dost impulzivně, museli jsme se vydat cestou 100% půjčky. Nikomu se moc nechce půjčovat peníze na celou nemovitost, to je jasné, přeci jen je o dost výhodnější nechat zaplatit polovinu ceny námi a v případě že bychom neplatili splátky, prodat pak celý dům a nechat si celou částku. Nemohli jsme si tedy moc vybírat a šli jsme „do 100% hypotéky“. Věděla jsem, které banky poskytují tento produkt a naše první cesty vedly tedy na jejich pobočky, kde jsme se povětšinou dověděli, že nám na dům peníze nepůjčí. Sice nám byly nabízeny další alternativy („My Vám sice půjčíme jen 70 % toho, co chcete, ale zase u nás můžete uzavřít opravdu velmi nevýhodnou spotřebitelskou půjčku na těch zbylých 30 % a to vše bez ověření příjmů, kterou ale budeme požadovat splatit do roka a do dne a při tom Vás odřeme z kůže, co Vy na to? Nabídněte si bonbón.“) ale neoblomně jsme si stáli na svém („Ne, děkuji, nemůžu sladké.“). Zajímavou nabídku jsme dostali až v České Spořitelně. Ta se sice také netajila touhou nás obrat o všechny peníze a ideálně i o ten dům, ale na rozdíl od konkurence nám hned na začátku sezení řekli, že nám ty peníze pravděpodobně půjčí, protože jsme dlouhodobými a stálými klienty a příjmy na to máme dostačující. To nás potěšilo, jelikož máme rádi peníze.

Ve Spořitelně, s paní hypoteční poradkyní, která se pyšnila kolem stolu rozvěšenými cedulemi Hypoteční poradce roku 2007, 2008, 2009 a 2010 jsme popsali několik stran informacemi o našich příjmech, výdajích, o tom domě, donesli jsme jí mnoho dokumentů, například potvrzení z práce o tom, že nás nikdo nechce vyhodit. Na konci druhého sezení nás paní poradkyně ujistila, že pokud výše ohodnocení nemovitosti bude alespoň stejně vysoká jako je půjčovaná cena, 100% hypotéku na 30 let určitě dostaneme, na tuty a bez namáčení. Dnes vím, že lhala a vůbec se při tom nestyděla, ale tehdy jsme byli nadšeni.

Ohodnocení jsem se bála ze všeho nejvíc, asi tak od chvíle, kdy jsem poprvé zadala heslo „100% hypotéka“ do vyhledávače. Zaplavily mě děsivé příběhy, které si lidé vypráví v noci u táboráku, o odhadcích placených bankami tak, aby nemovitosti podhodnocovali, o promrhaných zálohách a zničených životech. Bohužel, ohodnocení může proběhnout jen tehdy, kdy podepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatíme 90 000 Kč realitní kanceláři. Peníze jsme měli dohodnuté od rodičů s tím, že jim je z hypotéky zase vrátíme, nebo je dostaneme darem, a tehdy je budeme moci použít na opravy a úpravy.

Kromě bank jsme zajeli také na obecní úřad dané vesnice. Jelikož se nacházíme docela blízko Kladnu, zajímalo nás, jestli ve vsi nejsou problémy s menšinami. Zjistili jsme, že ve vsi je jediná romská rodina „a problémy s nimi ani moc nejsou“ potvrdila paní a nervózně se ohlédla přes rameno. Časem jsme zjistili, že ta jediná rodina jsou naši sousedé, a problémy s nimi skutečně moc nejsou, jistě se k nim ještě dostanu. Jelikož jsme kupovali nemovitost s tím, že je tam vodovod, kanalizace, elektřina a plyn (docela příjemné kombo na ves o 300 lidech), byli jsme nemile překvapeni tím, že sice ve vsi kanalizace je, ale ne v našem domě. Nejdříve jsme se rozhořčili, ale majitelka-dědička se tvářila ještě překvapeněji než my a paní na úřadě dohromady. Důkladným studiem plánků jsme zjistili, že záchod je napojen na septik a všechno ostatní jde do země (do trativodu). Smířili jsme se s tím. Pořád lepší septik než třeba kotel na uhlí.

Ověřili jsme si, že na adrese je dostupný i internet a když už jsme měli podchycené všechna zásadní data (seřazeno dle důležitosti: internet, peníze, záchod), rozhodli jsme se zaplatit zálohu realitní kanceláři, zažádat o hypotéku a stvrdit tak svůj osud na příštích 30 let.

Dál už to šlo ráz na ráz následovně:
- Za několik málo dnů jsem měla telefonát od znalce, že by na domě rád sepsal posudek a kdy tam jako můžu přijet, abych mu otevřela. Nechtěl si nechat vymluvit, že mu popletli čísla a volá kupci, nikoliv majiteli. Klíče jsme tehdy skutečně ještě neměli.
- Chvíli na to mi volali z banky, že je všechno v pořádku a až bude posudek tak mi dají vědět.
- Pak mi volala paní z realitky, že se vyskytl problém s nemovitostí, že pozemek (takový jakože sad), který se prodával s domem má na sobě předkupní právo od státu a nemůže být tedy zahrnut do posudku.
- Dále volala majitelka, že tam byl pán dělat posudek a říkal, že to vypadá super, že to určitě dosáhne na tu kupní cenu i bez toho pozemku.
- Další den volal zase odhadce, že si tam zapomněl desky na okně a ať mu zajedu otevřít.
- No a nakonec se ozval finanční poradce, že prý mu volali z banky, a má pro nás dobrou a špatnou zprávu.
Odhad vyšel asi o 30 000 výš než je kupní cena (malá interní oslava), ale že tu 100% hypotéku stejně nedostaneme. Dostaneme pouze 85 % a zbytek musíme zaplatit hotově jako spoluúčast, z peněz, které nemáme. A taky prý jí nedostaneme na 30 let ale jen na 25 (=> zvýšení splátek). Nevěděl proč, tak volal zpátky do banky a pak zase mě, aby mi řekl, že mu to nemůžou říct, protože to je rozhodnutí Supertajného oddělení banky pro ničení snů svých klientů (oficiální název).

Tehdy už jsem se vytočila a nechala si poslat číslo na tu nejlepší hypoteční poradkyni roku 2007, 2008, 2009 a 2010, která nám předschválila hypotéku za předpokladu, že pokud splníme podmínky, které jsme do puntíku splnili (i když to nikdo nečekal, protože ony ty odhady opravdu většinou vyjdou výrazně menší). Značně podrážděná jsem jí do telefonu křičela, že jsme kvůli ní vyhodili z okna 90 000, co s tím hodlá dělat. Paní se nejdřív oháněla tím, že na hypotéku nemá člověk žádný právní nárok, tuto informaci mi sdělila asi devětkrát za jeden telefonní rozhovor a to i ve větách, které s tím nijak nesouvisely. Asi se jí v téhle profesi musí učit nazpaměť, jako i my jsme kdysi museli znát Pythagorovu větu „jak když bičem mrská, i kdyby nás někdo vzbudil o půlnoci a chtěl jí slyšet“, jak říkala naše matikářka a následně to praktikovala na škole v přírodě.
Soustavným mučením po telefonu jsem z ní dostala důvod: Prý na rodinné domy 100% hypotéky vůbec nedávají, kvůli riziku a stejně tak na rodinné domy prý půjčky na 30 let vůbec neposkytují. Na otázku, proč mi taková hypotéka byla přislíbená a předschválená a proč jsem za celý proces tuhle informaci ani jednou neobdržela paní neuměla odpovědět jinak, než sdělením, že na hypotéční úvěr nemám žádný právní nárok.
Zajímavé na tom byl fakt, že hypotéka byla sice jen na 85% ceny, ale má úrokovou sazbu 100% hypotéky (tedy vyšší).

Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme už 90 000 hotově zaplatili na provizi (která byla součástí kupní ceny) a sebrala jsem poslední zbytky své důstojnosti a v rodině žebrala o půjčení zbylých peněz. Bylo to těžké, jak jsem už zmínila minule: naše obě rodiny jsou z poměrů tak chudých, že nemůžeme pořádně nadávat ani na komunisty, neb krom pár kusů dobytka nám neměli co sebrat.
Zkrátím to - sehnali jsme je, vše jsme zaplatili, hypotéku jsme dostali. Smlouvy podepsali. Dokonce jsme získali i překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření na 200 000 Kč potřebných na rekonstrukci. Bohužel, těch 90 000, které jsme měli dostat zpátky už zůstaly ty tam, život nám to zkomplikovalo značně a všehovšudy můžu konstatovat pouze jediné:

Podruhé bych si hypotéční úvěr od České spořitelny nepořídila. Nedokážu odhadnout, jestli jsme se stali jen součástí promyšlené obchodní strategie, kdy je potenciálnímu klientovi cíleně lháno až do momentu, kdy nemá možnost couvnout nebo jsou zde natolik neschopní a nezaškolení zaměstnanci, ale výsledek je stejný. Pokud by se stalo, že bychom ty peníze nesehnali, tak bychom skončili s 90 000 dluhem u realitní kanceláře a bez střechy nad hlavou.