Skřítkové zedníci zanechte spánku

Počáteční euforie z toho, že to všechno nakonec vyšlo, ačkoliv nikdo už ani moc nedoufal, mi vydržela asi dva dny. Pak se mi skrz horkou hlavu začala pomalinku prosakovat realita a konečně mi docházelo, co jsme to vlastně udělali. Vždyť jsme si koupili dům ve stavu přinejmenším před rekonstrukcí. Co si teď počneme? Vzala jsem tedy rozum do hrsti, kalkulačku do ruky a šla počítat náklady.

Už od první prohlídky jsem si to v duchu všechno plánovala. Co a jak upravíme, kde co zbouráme, co místo toho postavíme a nadávala si hlavně za to, že jsem nezměřila místnosti, abych mohla plánovat taky na papíře. Na druhou prohlídku jsem si pozvala tetu, která jediná v rodině má vlastní zkušenost s kupováním a rekonstrukcí domu, a ta, protože byly prázdniny, si s sebou vzala jedno dítě vlastní a dvě cizí, které ten den zrovna hlídala. Realitní agentka dorazila s jedním vlastním a jen jedním cizím, tudíž jsme měli převahu. Spolu s rozjívenou agentky neteří jsme změřily všechny místnosti, zatímco ona mi držela metr u zdi a zároveň ukazovala, jak umí udělat hvězdu (šlo to celé dost pomalu).

Od té doby jsem začala malovat nespočet malých plánků na čtverečkované papíry, kde jsem se pokaždé skončila při snaze načrtnout kuchyni, koupelnu a prádelnu, ježto jsou to místnosti, kde není jediná rovná stěna, o čemž by mohl vyprávět nejen zedník, která obkládal naší koupelnu, ale i naše projektantka, oba z toho měli noční můry ještě dlouho.

Doslova jsem si malovala, kam postavíme postel (nyní je v jiné místnosti), kam půjde kuchyňská linka (ta bude nakonec dokonce ve dvou jiných místnostech), čím zakryju bednu s elektrickým vedením na stěně (nejen, že ta stěna už nestojí, ale zajímavé je, že ta bedna tam pořád je, visí na drátech uprostřed vybourané díry a podpírá jí stůl a kýbl). Strachovala jsem se, jestli nám na vše vyjdou finance. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak se musím smát, jak jsem byla hloupá a naivní. Musím se smát skoro stejně jako elektrikář, kterého jsme po podepsání smlouvy kontaktovali, aby nám řekl (jak jsme doufali) že elektřina je zatím v ucházejícím stavu a proto nebude potřeba dělat nákladná rekonstrukce. Smál se hlavně proto, že otevřel tu (dřevěnou!) bednu v nyní neexistující zdi, kde na něj vykoukla jedna keramická pojistka a čudlík. Vysvětlil nám, že jestli nechceme vyhořet, až na tom budeme mít našich pět počítačů, televizor a všechny spotřebiče, které jsem si na čtverečkovaném papíře pečlivě naplánovala, tak musíme rozhodně elektřinu rekonstruovat a to kompletně. Doma jsem tedy naplnila koš mými legračními výpočty a hledali jsme elektrikáře. Opravě elektřiny se budu věnovat samostatně později, takže se přesunu v čase o kousek dál.

Když jsme si ujasnili, že z našich mizivých úspor dům nevybavíme, rozhodli jsme se vzít si překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření do výše 200 000 Káčé na stavební úpravy a dát dům do pucu rovnou celý. Když říkám celý, tak samozřejmě nemyslím podkroví, to nás čeká za pár let, nejdřív se musíme dohodnout, co uděláme s místní faunou.
Jelikož původní kuchyně byla malinká a nepraktická a původní jídelna byla ohromná a zbytečná, zejména vezmu-li v potaz fakt, že jídelní stůl využíváme spíše sporadicky, rozhodla jsem se vybudovat v kuchyni spíž a v jídelně kuchyň. A že jsem marnivá, vydupala jsem si, že nechci chodit z obýváku do kuchyně přes čtyři chodbičky a dvě technické místnosti. Proto jsme potřebovali někoho, kdo vybourá otvor do nosné, metr silné, kamenné zdi, a tím pádem se vytvoří jeden velký obytný prostor. Dále jsme chtěli vybourat krátkou příčku, která by ten prostor ještě o trochu zvětšila, protože jsme se shodli, že víc než chodbičku chceme obývák. A finálně vytrhat propadlou, plesnivou, velmi zapáchající podlahu v budoucím obývacím pokoji, zalít jí betonem a srovnat s podlahou v kuchyni.

Poptali jsme několik stavebních firem i soukromníků a s některými z nich se setkali. Byl tam jeden, co nám sice nabídl, že levně vybourá tu zeď, ale vyžadoval, abychom nakoupili a dovezli na pracoviště veškerý stavební materiál, včetně ocelových traverz. A byl tam jeden, který nám málem neprošel futry, jak měl široká ramena, ale rozhovor s ním byl jako s dinosaurem – jeden nemohl uvěřit, jak je možné, že tak velké tělo pohání tak mizivá mozkovna. Nakonec nám nebe seslalo pana Sochora, který s funěním dorazil do domu a povídá – „Jó, to by šlo.“ Dal nám pěknou cenu a za pár dnů už nám po domě pobíhali zedníčci s lopatičkami, kyblíčky, kladívečky a sbíječičkou.

Tehdy jsme tam ještě nebydleli, chystali jsme se na stěhování, protože jsme nebyli finančně schopní udržet si nájem a zároveň platit hypotéku. Na domek jsme se jezdili tehdy jen dívat. Abychom se necítili hloupě, že nic neděláme, vymyslela jsem si, že natřeme okna. A tak každý den, kdy jsme se jeli podívat, jak práce pokračují, jsme brousili, natírali, škrabali, čistili, šroubovali… až jednoho dne jsme se konečně dočkali a okno bylo natřené. Tedy, jedno ze tří křídel jednoho okna. Po velmi krátké poradě jsme se shodli, že okna vypadají moc hezky i nenatřená a proč je kazit barvou. Od té doby máme v ložnici jedno křídlo okna natřené pěknou hnědou barvou, která ladí s bílým zbytkem.

Dost mě překvapilo, že všichni zedníci do jednoho byli velice čistotní. Tedy byli špinaví, ale hrozně se báli, aby mi nic, v tom špinavém, starém a páchnoucím domě nezaprášili, takže sami natrhali jakési lino a rozmístili ho po domě a chodili pouze po něm. Celkově musím říct, že jsem byla s jejich prací vždycky spokojená, přestože jich byla dobrá polovina z nějaké jiné země východní Evropy. Byli opravdu velmi pracovití, pečliví i kreativní. Nikdy jsme nad nimi nemuseli stát, abychom kontrolovali práci, naopak, většinu času tam byli sami. Jistě by tedy bylo zábavné přikrášlit si vyprávění oblíbenými historkami o neschopných dělnících, ale z úcty k panu Sochorovi a jeho týmu to dělat nebudu.

Někdy v procesu nejhrubší rekonstrukce jsme se do domu finálně nastěhovali - tedy my dva, naše tři kočky a dva potkani. To už byly ve všech zdech díry, podlaha vykotlaná a čekalo se na elektrikáře. Uzavřeli jsme se všichni s naší starou rozpadlou postelí do nastávající ložnice, ve které se zrovna tou dobou nic neopravovalo ani nebouralo, na dvoje dveře co do ní vedly jsme umístili ceduli „NEOTEVÍRAT, MÁME TAM ZVÍŘATA“ a doufali jsme, že zedníci umí česky a/nebo číst.

Bydlet na staveništi má jen jedinou výhodu – každý pochopí, když nemáte doma uklizeno. Zároveň to má spoustu nevýhod, z nichž většina je spojená právě s tím bordelem. Kromě množství suti je to hlavně ten mikroskopický prach, který profoukne i pod dveřmi a naplní každý otvor a dírku na zemi, naplní postel, naplní počítače, kočky, vlasy… Když jsme v té době byli s kočkou u veterinářky, ptala se nás, co s ní doma děláme, že je taková zaprášená.
Zpočátku jsem odmítala v původní „kuchyni“ vařit (oficiální důvod byl prach a špína, která místní sporák pokrývala, a pravý důvod pak byl ten velký pavouk, kterého jsem viděla zalézt do trouby, ale nikdy jsem ho neviděla vylézt ven), ale časem jsem se osmělila a užívali jsme si domácí kuchyně z konzerv, kterou jsme konzumovali převážně v posteli (čistě proto, že tou dobou nebylo moc dalších míst kam si sednout). Nutno podotknout, že konzervovaná strava s pískem je ještě o něco nepoživatelnější. Ale nechci si na ten písek zas tolik stěžovat, co by za něj děti v Africe daly.

Než se začne podlahová díra plnit betonem, je nutno udělat elektřinu, aby si mohl elektrikář podlahou vést kabely. Elektrikář tedy pilně pracoval po dobu tří týdnů (jak jsem psala, k tomu se dostanu podrobně příště), načež se stalo nepříjemné – při jednom ze zásahů sbíječky do zdi prádelny byla přeseknuta jedna z trubek na vodu, ze které i po opětovném napojení jako slzy stékala po zdi na podlahu voda a nutila mě třikrát denně vytírat rybníček. Vodu jsme z nepochopitelného důvodu měli podle všeho v domě rozvedenou ve starých kovových topenářských trubkách a verdikt byl nemilosrdný, bude třeba kompletní rekonstrukce rozvodů. Oplakali jsme to, ale zpětně soudím, že se nám to vyplatilo. Do té doby voda ošklivě páchla rzí a kovem. Po výměně, kdy se zároveň rozvedla voda a odpadní trubky také do budoucí kuchyně, toto konečně skončilo. Nevýhoda byla, že opadlo i docela nové a ucházející obložení koupelny a z bílé místnosti se najednou stala místnost šedá, připomínající vanu ve skále. Pomalu jsme se smiřovali s tím, že budeme muset nechat koupelnu nově obložit a to se nám splnilo až o rok později. Do té doby jsme tedy fungovali jen s jedním zdrojem vody – ve vaně a se záchodem viklajícím se na poslední zachované dlaždičce.

Koupelna láká k hygieně.

Podlaha se brzy po dokončení rozvodů zaplnila první vrstvou betonu a byli jsme instruováni po ní několik dnů nešlapat. Smutně jsme každé ráno hleděli napříč obývacím pokojem s čerstvým betonem ke dveřím koupelny, kde se na poslední dlaždičce houpal vytoužený záchod. Každý den dorazil jeden ze zedníků a čerstvý beton aktivně kropil vodou z konve, ale nic mu tam nevyrostlo, byť skrz beton na zahradě nám vyrašila krásná růže (a plevel). Nutno říct, že čerstvý beton nebyl to nejhorší. Nejhorší totiž bylo natírání jakousi černou izolací, která je jistě potřebná, leč silný chemický zápach (asi jako ředidlo a zvratky dohromady) prosákl na několik nocí do celého domu a bylo téměř nereálné v něm existovat. Ráno jsme se budili s ukrutnými bolestmi hlavy a v obličeji jsme měli barvu, kterou v práci definujeme jako trávová zelená. Domnívám se, že kvůli této zkušenosti sice už nezemřeme na otravu radonem, ale zase zemřeme o dva roky dřív.

Po nalití poslední vrstvy betonu jsme objevili zábavnou věc – nová podlaha, aby se srovnala s kuchyní, byla o něco nižší než původní. Bohužel těch asi 5 cm byl přesně ten rozdíl, o který vyčuhovaly odpadní trubky vedoucí napříč domem z kuchyně do koupelny. Inu, kdo může říct, že má doma v obýváku stupínek, my ano. Je to výborná past na návštěvy (těch ukopnutých palců!) a paradoxně se stal nejoblíbenějším architektonickým prvkem domu mého přítele. Plánuje ho pomalovat žlutočerným pruhem a vyvěsit k němu ceduli „POZOR, SCHOD!“ s obrázkem padajícího panáčka.
Mým oblíbeným prvkem je dozajisté sloup, který vznikl při bourání nosné zdi. Původně jsem z něj radost vůbec neměla, ale rychle se to změnilo, když jednoho z dělníků napadlo, že by mohlo vypadat hezky, kdyby se ze dvou stran (ze všech to nebylo možné) nenahazoval a kámen v něm se pouze zbrousil. A tak máme krásný kamenný sloup (alespoň z poloviny).

Zedníci nám po dokončení betonování zaházeli a oštukovali všechny otevřené rány zdí, ze kterých se řinuly vnitřností kamenů a cihel (nebo taky neřinuly, to podle toho jak moc velký šutr jim při bourání upadl) a od toho momentu dům začínal vypadat zase jako dům a staveniště se velice pomalu měnilo v obytné prostory. My jsme si (taky pomalu) začali vymývat poslední prach z vlasů a kočky vyzvracely poslední zrnka písku. Pomalu se schylovalo k nákupu podlahových krytin. Ale o tom zase někdy příště. Teď vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova.