Vesničko má, středisková

Po tři čtvrtě roce aktivního bydlení a téměř roce vlastnictví našeho domu nemůžu říct, že by mě znalo mnoho spoluobčanů. Jistě je to částečně dané tím, že jsme na ves šli spíš kvůli klidu a samotě. Z těch několika málo mohu vyjmenovat následující:
Náš soused, který nás má rád, protože je u nás na zahradě vždycky dost bordelu a starých elektrospotřebičů, které si může vzít a vybrat z nich kov, popřípadě spálit, je-li to dřevo.
Postarší jogger, kterého potkávám, když jdu od autobusu ve vhodnou dobu a se kterým se zdravíme.
Dále je to mladá blondýnka, která se mnou jezdí občas autobusem domů. S úsměvem na sebe kýveme hlavou při vystupování (asi má radost, že tu vystupuje taky někdo jiný) a nedávno jsme povýšily i na zdravení už na Dejvický. Tedy ona povýšila, já jsem jí nepoznala, a když jsem pak slyšela, že kupuje jízdenku do domoviny, usmála jsem se na ní alespoň v uličce. Měla radost.

K sousedovi také neodlučitelně patří tlupa jeho dětí. Má sedm synů a prý by moc chtěl holčičku, tak to asi ještě budou zkoušet. Za zmínku stojí asi jen nejmladší syn (je to sousedovic malý Mirek), který má v oblibě dívat se do hlavně nabité a odjištěné vzduchovky, co že tam najde zajímavého. Aspoň dokud mu táta neflákne takovou, že druhou vezme o plot. Ale zase nás zdraví. Nedávno dostal miniaturní ale o to hlasitější motorku, asi jim to přišlo bezpečnější než ta vzduchovka, takže již od dubna neúnavně tráví dny i noci tím, že jezdí po silnici před domem. Motorka bezpečně přehluší normální motorkáře, i kamion, ale když na něj táta zařve, že mu nafláká, jestli s tím nepřestane, to slyšíme bezvadně. U nich je „flákání“ docela oblíbené slovo, a podle zvuků i činnost. Na druhou stranu z toho co jsem slyšela si to ti kluci zatím docela zasloužili.

Co se týče kulturního života na naší vsi, tak máme hospodu a krásný městský úřad s novou omítkou (jedna budova), kde se čas od času objeví informace o chystající se akci, obvykle pro děti (Mikuláš, Velikonoce, rozsvěcení stromečku,…) ale i pro dospělé (přátelské utkání v basketbale mezi osmi okolními vesnicemi přičemž všichni mladí muži těchto vesnic dají dohromady sotva ty dva týmy). Většina těchto kulturních událostí se odehrává v nějaké budově, kterou jsme ještě neobjevili, ale jsme na stopě. Osobně se domnívám, že je to taky součástí hospody/úřadu. Google nedávno nafotil naší ves do Street view, takže jsme se s přítelem konečně (doma) vydali na tu dlouho slibovanou procházku. Líbilo se nám tam, budeme chodit častěji.

Nejvíc kultury se ale stejně odehrává v té hospodě. Všichni čtyři štamgasti (včetně souseda) tam den co den sedí až do zavíračky aby se pak ztemnělými uličkami motali k domovu. Tedy v zimě. V létě se motají prosluněnými uličkami, neb hospoda zavírá podle nálady v 19 – 20 hodin. Několikrát jsme měli to štěstí potkat souseda po zavíračce u vrátek. Jednou jsme byli sami a vyslechli jsme si ódu na moje prsa. Podruhé jsme ho zastihli s naším finančním poradcem, takovým mladým malým klučinou v kvádru. Soused se nás nejdřív ptal co to je za kašpara, že je líp oblečený než on na svatbě (o tom nepochybuji) a pak kašpara s upřímnou radostí z piva kamarádsky plácnul do ramene, aby si to nebral, že si ho jen dobírá. A že má ruce jako lopaty a vycvičené na synech, náš poradce se zastavil až o sloup veřejného osvětlení. Následně nás všechny tři znovu zasvětil do tématiky ženských prsou, krknul si a šel se vyčůrat na svojí zahradu ke stromu. Když se nad tím zamyslím, tak jsme se s tím poradcem pak už nikdy neviděli…

Soused taky chová slepice, je vášnivý chovatel, má jich věru mnoho (asi 130) a chová se k nim moc hezky, to nemohu říct! Čas od času některá ze slepic zavítá na naší zahradu a buď se tam prochází nebo sedí na okně (o čemž jsem už psala v článku o elektrikáři). Občas se tedy stane, že se nám soused objeví na zahradě lovíce slepici. Naposledy jsme takhle měli pozvané přátele na první jarní grilovačku, když se začala třást koruna velkého (fakt dost velkého) ořechu, ze které následně vykoukla sousedova rozcuchaná hlava a pak ruce a v nich slepice. S omluvným výrazem vysvětloval, že si slepice našla místo snůšky na střeše kůlny, která je za stromem a že nechtěl vyrušovat, no ale, když už spolu mluvíme, budeme potřebovat tu kovovou vanu na zahradě?

Zatím jsem mluvila jen o jednom sousedovi, ale reálně máme dvoje sousedy. Malý sádek, který je asi 100 m od domu, jednou stranou obýváme s chatkou, kde celé léto žijí dva důchodci a jejich příležitostná vnoučata. Jsou to sousedé, jejichž sloupek na elektřinu z nepochopitelného důvodu stojí na našem pozemku (opět – asi 120 m od jejich zahrady). Jejich největší životní problém je náš trávník v sadu, který nepopiratelně roste daleko výš, než by růst měl (tipuji, že touhle dobou bude vyšší než já). Bohužel, tráva v sadu nikdy nebyla naší prioritou a tak jsme se jí tolik nevěnovali. Když už jsme se tedy na zahradě objevili, všichni okamžitě vylezli z chaty na jejich udržovaný anglický trávníček, mezi dokulata ostříhané křoviny a neúnavně se ptali, kdy si svojí zahradu posekáme, že jejich pes z ní má klíšťata. Rada, aby svého psa nepouštěli na naší zahradu se nesetkala s úspěchem. Nedávno jsem tam v rámci prohlubování vztahů strávila asi hodinu pokecem „přes plot“ s paní a jejím vnukem. Nejdřív jsme se bavili o trávě, kterou nesekáme, pak o bývalé majitelce která byla protivná a pořád se jen starala o zahradu (hm!), o psech, o rekonstrukci, ale vnuka stejně nejvíc zajímalo jaký to je bydlet vedle cikánů, na což se bez okolků zeptal. Snažila jsem se zjistit důvod, proč mají sloupek u nás. Vytáčeli se různě, ale pochopila jsem z toho, že se jim tam na něj prostě nechtělo koukat. Ale dobře jim tak, kdyby si ho postavili u sebe, tak by na něm teď nebylo to krásné graffiti.

Nedávno, když u nás elektrikář dělal revizi jističe, který máme na sloupu elektrického vedení, vedle něj ve svém drahém stříbrném voze zastavil pan důchodce-soused, vystoupil si, zavolal si ho dolu ze žebříku a výhružným hlasem mu řekl „Teda doufám, že se tu nenapojujete na naší elektřinu!“.

Zakončíme to ale melancholicky. Za pár dnů už to bude rok, co jsme to koupili a před víc než rokem jsme se sem byli poprvé podívat. A líbí se mi tu. Líbí se mi potkávat sousedovy slepice na zahradě a líbí se mi sledovat jejich kamarádky, jak se sbíhají večer při krmení (jsou to fofry!). Líbí se mi chodit na autobus na náměstí a daleko míň se mi líbí chodit na autobus nahoru za ves, protože to je docela kopec. Ale líbí se mi koukat na houf ovcí, které se pasou právě na tom krpálu. Miluju pohled na zapadající slunce ze zahrady s cigaretou a hrnkem kafe v ruce. Líbí se mi večerní zápach zapařené trávy. A miluju vůni mokré hlíny po dešti (je daleko lepší než vůně kanálů po dešti). Mám ráda myšky, které nám bydlí na zahradě (ale jsem plně otevřená myšlence, že se to možná časem změní). A taky ještěrku bez ocásku, která bydlí v předzahrádce. Baví mě poslouchat ptáky na kaštanu a na ořechu, kterak se snaží překřičet jedni druhé. A fakt hodně miluju, že i když venku je 40°C, tak u nás je příjemných 22°. I přes všechny nesnáze, které nás potkaly (a to zdaleka nevíte o všech) jsem pořád přesvědčená, že jsme udělali dobře.

Kulový blesk: Největší akce v dějinách stěhování

Kdybych někdy žádala o práci stěhováka, do životopisu bych si napsala, že mám ve stěhování praxi. Nejsem v tom dobrá, to vůbec ne, ale praxi mám bohatou. Nepočítám-li stěhování, kterých jsem se účastnila jako dítě a až tak jsem to nevnímala, absolvovala jsem za posledních 6 let, od mých devatenácti, přesně patero stěhování do nejrůznějších částí Prahy. Mám tedy žádanou praxi, a proto by všechno mělo proběhnout v nejlepším pořádku a bez komplikací. Nebo ne?

Časté stěhování z místa na místo bylo důvodem, proč jsem odmítala jít z našeho Vršovického nájemního bytu do dalšího podnájmu. Stěhování je opravdu náročné (nejen fyzicky) a žít pět let mezi krabicemi a pytli se časem taky omrzí, jakkoliv to zní lákavě. Na druhou stranu jsem neviděla důvod, proč to vůbec vybalovat, stejně to za rok budu zase balit zpátky. Vidina finálního stěhování byla jednou z velkých motivací celé té naší koupě.

Zkušenosti mi napovídaly, že bychom měli stěhování rozprostřít pokud možno do co nejdelšího časového úseku, abychom se pak nezbláznili v posledních dvou dnech, jako tomu doposud vždycky bylo. Z toho důvodu jsme si moc moc moc moc moc moc moc přáli, abychom dostali klíče ještě dřív, než až po přijetí hypotéky na účet prodávajícího, jak bylo podle všeho zvykem. Nemohli jsme si za žádných okolností dovolit vydržovat hypotéku a zároveň podnájem, ani jeden měsíc, na to bylo na domě opravdu moc nákladů. Nutno podotknout, že majitelka, upravená padesátnice, byla skutečně milá dáma. Ne už tak její manžel, neupravený asi devadesátník, vzhledem a povahou připomínající Strýčka Skrblíka, který sice na dům neměl žádné právo, ale to mu nezabránilo do všeho mluvit.
Stalo se třeba, že jsme zjistili, že dům není napojen na kanalizaci, jak si majitelka myslela, a bylo nutné zjistit, kam voda odtéká. Za domem byl starý septik, napustili jsme tedy půl vany vodou a zkoušeli, zda uvidíme čůrek odtékající do žumpy. Neviděli, zato pan domácí za mnou chodil každé dva litry s otázkou, jestli by to už jako nestačilo, že to pořád ještě je jejich voda kterou proléváme a oni jí budou platit. Nutno podotknout, že to proběhlo až po zaplacení zálohy 90 000 Kč a podepsání smlouvy o smlouvě budoucí.

Na konci srpna jsme tedy seděli všichni spolu v kanceláři notářky a podepisovali kupní smlouvu. Po podpisu jsme se hromadně přesunuli do banky, kde jsme úspěšně podepsali hypoteční smlouvy. Dospěla jsem tedy k závěru, a podělila jsem se o něj s majitelkou, že by byl ideální čas na předání alespoň jednoho ze tří svazků klíčů, které bychom využili k tomu, abychom v průběhu září postupně převáželi své movité statky do nového domu. Nájemní smlouva nám končila 30. 9. a do té doby jsme bezpodmínečně museli být kompletně přesunutí. Majitelka, ochotná jako vždy, nadšeně souhlasila, že prý si zbývající klíče (jedny měla realitka, dvoje oni) předáme, až jim dorazí peníze, ale jeden svazek nám rádi dají už teď. Byla jsem spokojená, že to tak krásně dopadlo, až do chvíle, než se z polospánku probral pan Skrblík a povídá: "A co když tam budu potřebovat jet já?", manželka ho kopala pod stolem, ale Skrblík trval na svém: "Ne ne, my ty klíče potřebujeme." Nakonec jsme se dohodli na tom, že klíč dostaneme jen od jedněch dveří a budeme si tak moci dávat své věci alespoň na 4 m2 velkou verandu.

A tak jsme s tím začali. Každý den po práci jsme svůj majetek, který se každý den v měsíci M rozrostl ještě o třetinu, nakládali do našeho autíčka, které se pro změnu zmenšilo na polovinu. Naučili jsme se jezdit bez zadních sedaček a na jejich místo jsme dali skříně a židle, aby to tam vypadalo kulturněji. Ačkoliv jsme byli rádi, že se stěhujeme z přízemí zase do přízemí, stěhovat se ve Vršovicích bylo i tak dost komplikované. Už samotný fakt, že v Praze 10 po pracovní době nelze zaparkovat nejen před domem, ale dokonce je těžké najít místo i ve stejné ulici (a několikrát jsme parkovali i o několik bloků dál) dělá ze stěhování maškarádu pro všechny sousedy. Další komplikace je uspořádání starého činžáku, kdy si smrtelník uvědomí, že dřív byli lidé opravdu menší než dnes.

Tahat těžký nábytek, knihy, nádobí a další rozličnosti přes půl Vršovic není vůbec jednoduché. Postup je následující:
Otevřít dveře, ve dvou vynést požadovaný těžký předmět z bytu aniž by utekly kočky, zavřít dveře (silou, šly těžko), zamknout dveře. Ve dvou nést předmět úzkým chodníčkem na zahradě, překonat 4 malé schůdky dolů, překonat 4 malé schůdky nahoru. Položit velký a těžký předmět na malý schůdek, jednou rukou jej balancovat a přidržovat, druhou odemykat (silou) dveře do činžáku, otevřít dveře do činžáku (kopnutím a lomcováním). Pronést velký a těžký předmět 50 cm širokými dveřmi do činžáku, zavřít dveře (silou), zamknout dveře (lomcováním). Rozsvítit. Překonat 10 schůdků nahoru po (rozsvítit samozhasínací vypínač) 80 cm širokém schodišti vyhýbajíc se (rozsvítit) motorce umístněné na schodech (rozsvítit). Projít samozavíratelnými, 60 cm širokými, těžkými a zákeřnými dveřmi, oddělujícími vchod od schodiště. Pronést předmět ke dveřím, což obsahuje vyhýbání se popelnicím a překonání 5 schodů dolů. Položit předmět, odemknout a otevřít těžké, samozavíratelné, 60 cm široké vchodové dveře. Překonat s předmětem jeden schod dolů a věřte mi, že je to těžké, když na vás útočí vršovické pomočené a pozvracené dveře od činžáku s ozdobným kováním před sklem, které sestává z kovových trnů trčících ze dveří ven, snažících se probodnout mě a zničit nesený předmět. Zamknout dveře, přenést předmět o ulici dál k autu vyhýbajíc se psím exkrementům na chodníku, odemknout auto a přemýšlet, jak se nám ta skříň tam proboha má vejít. A pak zpátky a zopakovat si to ještě 15x než budeme moc i vyrazit.

Veranda se rychle plnila, a když jsme někdy v druhé polovině září konečně dostali klíče všechny, oslavili jsme to odnošením věcí na půdu a uvolněním prostoru pro ostatní krámy. Jak se čas blížil, začala na nás dopadat stěhovací deprese, jelikož se zdálo, že se to nikdy nemůže stihnout včas. Byt se vyprazdňoval jen pomalu, ale když nám dorazil na pomoc kamarád s vozíkem za autem, kam jsme naskládali jednou velkou skříň, která se nám do auta nevešla, postel bez matrací a lednici, začaly se rýsovat holé stěny, my jsme získali novou mízu a večer co večer jsme ulehali na matrace (položené na zemi) znaveni prací a odráželi útoky koček, které zjistily, že s matrací na zemi je daleko větší zábava, než s matrací na posteli.

Nikdy ale nezapomenu na poslední den/noc před předáním bytu. Bylo nutné dobalit poslední zbytky věcí, které nám zůstaly doma, abychom tam přežili, vyhodit všechno co už nebylo potřeba, celý byt kompletně vydrhnout a odvézt všechno v autě na jednu cestu do nového bydliště. Nejdřív jsme uklízeli, pak balili, pak znovu uklízeli. V průběhu večera odnášel přítel do auta věci na odvezení a tak nakonec bylo potřeba jen zabalit kočky a potkany, dát je do auta a jet. Z poslední cesty k autu se ale přítel vrátil skeptický, zda se tam vůbec ještě vejdeme. Když jsme odnášeli potkany k autu, pochopila jsem proč.

Otevřel dveře a povídá: "nechal jsem tady takhle" huhlal tlumeně, jelikož se zrovna nacházel pod matrací "místo pro potkany", vylezl zpocený ven a tvářil se vítězně. Nikdy v životě jsem neviděla takhle plné auto, skutečně nikdy. I opticky se zdálo, že se karosérie tak nějak zakulatila. Položila jsem klec s potkany na zem a chtěla si dát do kufru tašku ze zad. "Ne, to neotevírej!! Už bychom ten kufr nikdy nezavřeli" skočil přítel před auto a snažil se vlastním tělem zabránit mému vniknutí. Věřila jsem mu. Nastrkali jsme tedy potkaní klec do připravené díry s důmyslně vynechanými větracími otvory na dýchání. "A tadyhle" ukazoval na protější okénko "jsem nechal místo pro dvě přepravky na kočku". A opravdu tam bylo asi 20 x 40 cm místa, ale naštěstí kolem byla matrace, takže za použití síly se přepravky vejdou, jen jsme doufali, že plast je dostatečně odolný, aby tlak matrací a okolních předmětů naše zvířata nerozmačkal.

Pár věcí nám v bytě přeci jen zůstalo (kýble, nějaké tašky, vysavač a košťata). Ty jsme měli odvézt druhý den ráno. Přivstaneme si a pojedeme do bytu o hodinu dřív, než byla domluvená schůzka na předání, douklidíme zbytek a vytřeme podlahy, plánovali jsme si.

Nacpali jsme se tedy do auta se sedačkami posunutými snad až pod kapotu, aby se dozadu vešlo co nejvíc nákladu, pod nohy jsme si dali tašky, na klín jsem si položila poslední přepravku a začala jízda smrti.

Rychlostí 20 km/h ve městě a 50 na dálnici jsme se řítili masivně přeplněným autem, modlili se, aby nepraskly dveře nebo kolo a spícímu městu poskytovali tlumený koncert tří zoufalých kočičích hlasů, ozývající se zpoza okýnek. Já - jednu ruku v bedně na klíně a druhou zlomenou v lokti na zadní sedačce střídavě v jedné a druhé přepravce - jsem se snažila kočky uklidnit, bez výsledku. V půlce cesty jsme si uvědomili, že jsme celý den nic nejedli. Zastavili jsme tedy u okýnka McDonalda a objednali si něco na domů (!). Ospalý brigádník v okénku si musel dvakrát promnout oči, aby se ujistili, že skutečně vidí a slyší to, co si myslí, že vidí a slyší. Rychle nám podal do okna sáček, pro který jsme mezitím úspěšně vytvořili mezi věcmi místo a zatímco ostatní zaměstnanci diskutovali o tom, jestli jsme spíš od kolotočářů nebo z cirkusu, pokusili jsme se auto uvést znovu do pohybu, což se povedlo až na třetí pokus, protože to nebylo z kopce jako ve Vršovicích při rozjezdu.

Kolem druhé hodiny ranní jsme slavnostně dorazili k našemu novému hradu. Když bylo auto prázdné a původního tvaru, vypustili jsme doma kočky, které se jedním skokem dostaly pod naší starou postel v ložnici a tam zůstaly následujících několik dnů. To potkani se zabydleli daleko rychleji, asi to v kleci vypadalo dost stejně jako ve Vršovicích. V půl třetí jsme usnuli jak zabití a v půl páté vstávali, taky jak zabití, abychom jeli předat byt a pak normálně do práce. Něco se prostě nemění.