pátek 22. března 2013

U nás ty žáby dělají jen takové...



Byť jsem nikdy nebyla „přírodní“ člověk, nebaví mě horské túry, cykloturistice neholduji, pokud zrovna něco nepohřbívám, v hlíně se nerýpu, trička nebatikuji a v podpaží se holím, příroda si ke mně vždycky nějak cestu našla. Na horské túry a cykloturistiku mě povinně donutily školy v přírodě či nějaká soustředění, například se sborem, kdy si pan sbormistr pravděpodobně myslel, že nastydlé a unavené děti se na zpěv soustředí lépe než zdravé a odpočinuté. Na hlíně jsem při rekonstrukci částečně nejen spala, také jsem jí jedla, pila, čistila si s ní zuby a včesávala jsem si jí do kadeří, tedy jsme se postupně sžily. Obdobím batikovaných triček si prošla každá mladá slečna narozená po roce 1960 a série dlouhých zim dolehla i na ta podpaží.

Kdybych si ještě před odchodem do divočiny položila otázku „proč chci vlastně dům se zahradou?“, jistě bych nalezla množinu kvalitních argumentů. Ve skutečnosti je to velice jednoduché – miluji zvířata. Téměř všechna s počtem nohou 0 – 6. Zvířata s počtem nohou 7 a 8 jsou na black listu, a to proto, že je to buď pavouk anebo pavouk bez nohy. Obojí nesnesu ve své blízkosti, a pokud se naskytne situace, kdy já a pavouk (s libovolným počtem nohou) sdílíme prostor, obvykle to řeším výstupem do vyvýšených pozic a svoláváním okolních obyvatel, většinou přítele. Ten nastoupí s připraveným toaletním papírem a pavouka bez milosti expeduje do exilu. Takto vyexpedovaný pavouk se mi pak za to, spolu se svými škvořími přáteli, odvděčí vlezením do sušících se povlaků na peřinu, aby mi mohl přivodit infarkt při jejich povlékání. My se s pavouky navzájem takhle škádlíváme.

Hmyz obecně nás miluje nade vše. Začíná to už na jaře, kdy se dům změní v malou čtyřproudou mravenčí dálnici, která vede od koupelny, přes obývák až do ložnice s malým oddychem u kuchyňského koše. S postupem jara následuje létající, lezoucí, bodavý a další hmyz, který nás obtěžuje třeba v noci hned několikrát. Poprvé, když celé noci neúnavně skotačí kolem našich hlav. Podruhé pak v momentě, když mi na té hlavě přistane šestikilový kočičí zadek.

Dalším, ne-zcela vítaným zvířecím společníkem jsou hlodavci. Nemluvím teď o našich hodných potkáncích v kleci, mluvím o japonských útočných potkanech, kteří, jak přítel přísahá, žíjí v našem podkroví. Tito při našem nastěhování vycítili příležitost a hlavně jídlo, které jsme si „na chvíli“ dali na půdu, než „se trochu vybalíme“. Když si pak po roce přítel vzpomněl, že má na půdě neotevřenou krabici čokoládových cereálií, i přes moje protesty se jí vydal ulovit. V nerovném boji s krysou, kterou v té krabici našel, sice vyhrál, leč jsme v misce s mlékem nebyli schopni rozeznat čokoládové kuličky od krysích hovínek a nezdravá snídaně tedy skončila v koši. Rozhodli jsme se tedy s potkany zatočit a zakoupili od Vietnamců šidítko, které je má odpuzovat. Partner se mi snažil vysvětlit jeho princip a pochopila jsem to nějak takto: Přístroj jednou za několik sekund vyšle kouzelný signál do okolí, a protože krysy jsou co se týče kouzlení spíše konzervativní, odejdou z naší půdy. Umístili jsme ho tedy do podkroví a napjatě čekali na průvod migrujících potkanů, který se nedostavil. Pravdou je, že od té doby žádná ninja krysa odnikud nevyskočila a přijde nám, že ustalo i nikdy nekončící chroupání hlodavčích zoubků, které jsme na půdě slýchávali.

Významným zdrojem více či méně zvaných zvířecích návštěvníků na naší zahradě je zahrada sousedova. Jak jsem už někde zmiňovala, soused chová kolem stovky slepic, které s námi sousedí přes plot. Slepice, zejména ze začátku našeho pobytu, rády putovaly po naší zahradě. Mně osobně to až tak nevadilo, jelikož si se slepicemi vyhovujeme na intelektuální úrovni, nicméně čas od času si odprdly vejce na ten jediný schod, který vede k našim vstupním dveřím, a bylo nepříjemné to pak čistit. Zejména když jsem si toho všimla až v momentě, kdy vejce páchlo. Také slepičího trusu, jak se domnívám, máme na zahradě ze všech lidí, co slepice nechovají, nejvíce.

Soused ovšem nezůstal u slepic a během loňského roku rozšířil své hospodářství o dva nové druhy – nespočítaně hus a dvě kozy. Husí husarské kousky spočívají hlavně v tom, že chodí v řadě. No samozřejmě, co je na tom směšného, říkáte si? Zkuste je chvíli pozorovat, je fascinující, do jaké míry to dodržují. Například když jedna uprostřed řady změní směr o 90°, zbytek se ihned automaticky otočí a tato jedna rebelka je najednou vedoucí husou (jak už to ostatně bývá). Také nejde dost dobře spočítat, kolik že těch hus pochoduje. Já jsem přesvědčená, že jich je něco mezi 5 a 17, nicméně byly dny, kdy jsme napočítali i šestadvacet. Vzhledem k tomu, že na sousedovu zahradu máme jen asi 1,5 m široký průzor v plotě, předpokládám, že se někde za plotem otáčely a chodily v kruhu, aby nás zmátly. Husy.

To kozy chůzi po jedné přímce považují za nudnou a pohybují se tedy ve všech směrech v čase i prostoru. Tak například jsme kozu už viděli: za plotem, na plotě, před plotem, na zdi, na budce, na střeše, na stromě ve výšce 1 m, na stromě ve výšce 5 m, na koze, na huse a na sousedově synovi.
Zejména koza na střeše nás vyděsila, jelikož člověk po cestě do práce prostě neočekává, že na něj bude koza mečet ze střechy, na to my Pražáci nejsme zvyklí. Ostatně v paneláku by se to realizovalo špatně.

Koza na střeše.

Soused vlastní také psa (nebo aspoň jeho podstatnou většinu) a část kočky. Zbytek kočky vlastníme my a zbytek psa někde odpadnul, konkrétně se jedná o nohu. Kočka je ryze venkovní a čas od času se k nám přijde nažrat. Každé ráno jí sypu granule a každý večer je miska vymetená. Na základě pozorování nicméně vím, že kočka s tím obvykle nemá moc co k dočinění. Sousedův pes totiž zjistil, že když odjedeme autem od domu, tak se při troše snahy dostane přes branku na zahradu, kde najde misku plnou chutných drobných jednohubek. To jsme zaregistrovali až v momentě, kdy napadl pořádně sníh a my byli velice překvapeni, jak to u nás na zahradě žije, když doma nejsme. Do té doby jsem totiž konstantně otevřenou branku (která nejde pořádně zavřít) připisovala větru, ale když jsem jako správný skaut šla po příchozích a odchozích stopách, dospěla jsem k závěru, že u nás fauna z celé vsi pořádala party. Kromě řady ptáků, kteří sníh procapkali zmatenými cestičkami, tam byly třeba stopy kočky. Kočka totiž není vůbec tak externí, jak jsem si myslela. Celá zahrada obsahovala pozůstatky jejího běsnění vč. střechy, která byla proběhaná ze všeho nejvíc.
Denní režim „našich“ zvířat by se dal podle studia více či méně zapadaných stop ve sněhu rozepsat asi takto:

- Ráno: Dámské a pánské boty ode dveří k vrátkům, kočičí stopy u dveří (kde je miska), ptačí stopy za domem

- Ráno o pár minut později: psí stopy od vrátek ke dveřím, kočičí stopy ode dveří o půl metru dál + otisk kočičího zadku, psí stopy kolem misky, rozházené granule, převržená miska, ptačí stopy na okenním parapetu

- Poledne: psí a kočičí stopy po celé zahradě, kočičí stopy na všech oknech, na střeše, na zídce, slepičí stopy od plotu po chodníku ven z otevřených vrátek, nové psí stopy u vrátek

- Odpoledne: kvapné slepičí stropy od vrátek po chodníku na zahradu, stopy pánských holinek po chodníku ke stromu, žlutý sníh u stromu, pánské, psí a slepičí stopy všude po zahradě, pánské a psí stopy po chodníku ven ze vrátek pokračující k jeho vratům

- Podvečer: kočičí stopy smutně kroužící kolem prázdné misky, ptačí stopy na zídce

- Večer: dámské a pánské boty od branky ke dveřím, dámské boty kolem dveří (sypu granule), kočičí stopy kolem dveří

Zajímavé je, že když jsme doma o víkendu, nic z toho se na zahradě neděje. Taky je dost dobře možné, že to všechno dělá jedna ze zlomyslnějších slepic s návleky na pařátcích, aby nám zamotala hlavu.

Ptáci jsou totiž velice zlomyslní, i když jich v okolí naší zahrady vídám hodně, jsem přesvědčená, že k nám na zahradu vždycky přilétnou jen umřít. Už několikero ptáků jsem nalezla bez známek života jen tak ležet na zemi, absolutně bez jakékoliv jasné příčiny úmrtí. Když tedy nepočítám toho holuba bez hlavy, tam to bylo pochopitelné. Prostor okolo starého ořešáku tedy momentálně slouží jako centrální hřbitov drobných zvířat. Občas najdu jen peří. I toto připisuji zlomyslné slepici.


Žádné komentáře:

Okomentovat