Miluji jaro a převážnou většinu věcí s ním spojenou.
Třeba první jarní čmeláky (ať už čmeláky lesní, nebo čmeláky zemní… nejsem
vybíravá), motající se v polospánku z šeříku na šeřík jako ožralí
bezdomovci.
A jarní květiny jsou vůbec nejkrásnější z květin,
taková sněženka, která si razí cestu zemí, aby vykoukla pod hnědým listem
ořechu, který ležel za celou zimu pod sněhem asi tři hodiny a tak nestihl
zetlít. Svým křehkým zeleným tělíčkem list nadzvedne a při snaze setřást ze
sebe bahno padne za oběť násilné koze.
Nebo tulipány, dokonalé minimalistické květiny, usilovně
rostou na naší zahradě i přes to, že byly dvakrát vykopány země při tvoření
díry na nové elektrické vedení a následně, se spoluvykopanou kostrou jezevčíka,
bez ladu a skladu vráceni na své původní místo do libovolné hloubky.
Vždyť i takový prachobyčejný bodlák má své kouzlo. Šplhá se
ke slunci, výš a výš, přibližně do výšky jednoho souseda píšícího naštvaný
dopis určený pro naši schránku, který hlásá „Přijďte si laskavě posekat tu zahradu,
lezou nám sem z ní slimáci“. Čahoun nakonec rozevře svou modrou náruč a do
světa vypustí miliony svých bratříčků a sestřiček, kteří se nadšeně rozletí do
všech koutů naší a sousedovy zahrady.
A my jdeme a sekáme bodláčí nejlevnější benzínovou sekačkou,
kterou jsme kdysi sehnali, ve které už třetím rokem žbluňká stále ta stejná jedna
malá nádržka nafty, dávajíc každému najevo, jak často se staráme o trávník. Při
kácení dvoumetrových bodláků je to ale stejně jedno, jelikož sekačku používáme
převážně jako sekyru, občas i jako kyj, podle toho, jak silný kmen je třeba
porazit.
Už od mala jsem fascinovaná stromy, které se v jednom momentě
zblázní a expresně všechny vykvetou třeba přes noc, aby pak za týden se stejnou
urgencí opadaly na nejbližší stojící auta. Ve všech těch ptačincích od
přilétnuvších stěhovavců ulpívají ty bílé, růžové a žluté kvítky a pod sílícím
sluncem se spékají do neodstranitelné hmoty, která bude příštích několik týdnů
zdobit karoserii nadšeného majitele.
Nejzábavnější část je
poprvé se rozjet. Ideálně do silného provozu.
Daly by se napsat romány o vůních jara. Moje oblíbená je
vůně mokré trávy, která mě na jaře a v létě pravidelně šimrá v nose před
domem, když jdu večer z práce. Opojná vůně šeříků je podstatně má
nejoblíbenější, mohla bych se v ní utopit. Ze všeho nejvíc mám však jaro
spojené s vůní Biolitu.
Spolu s ožralými čmeláky totiž vylétají z děr každé
jaro další zajímaví tvorečkové.
Nemluvím teď o hraboších, ale ti ovšem za zimu,
kdy byl kocour častěji doma než venku, taky docela zvlčeli a mezi tulipány a
dírami po elektrickém vedení si udělali vlastní hrací desku na „whack-a-mole“.
Mluvím teď o pavoucích, které s přibývajícím teplem
začnu vídat na bíle natřené stěně na naší verandě (v lepším případě) nebo na
stropě nad postelí (v horším případě), kdy před usnutím usilovně přemýšlím,
jestli ten flek, který bez brýlí vidím, je moucha, pavouk nebo jen nějaké
svinstvo, abych instinktivně stihla uhnout hlavu v momentě, kdy se skvrna
začne podezřele zvětšovat, což naznačuje, že to buď roste, nebo že se to na tenkém
průsvitném lanku spouští přímo na mou hlavu.
A to ani nemluvím o těch pavoucích, které nevidím! Takových těch, co je vidí
jen přítel za mými zády, kteří jsou asi tak šestkrát větší, než ten pavouk na
opačné straně místnosti, na kterého právě ukazuji s instrukcemi, co by s ním
měl přítel udělat. A on jen přikyvuje a culí se a čeká na divadlo, které
nastane, až přestanu instruovat a otočím se.
Další signifikantní vůní mého jara je kouř z pálících se
kusů starého nábytku, dřeva, plastů a pneumatik, o kterých soused usoudil, že z nich
už žádný další kov nevybere a není tedy potřeba je na zahradě dál skladovat. Někdo
tomu může říkat jarní úklid.
My jarní úklid nicméně letos řešit nemusíme, postarali se o
něj někteří z našich spoluobčanů, kteří se ve vší té lidské vzájemnosti
rozhodli ulevit našemu přeplněnému bytu a že jsme zrovna nebyli doma, museli
chudáci vylomit dveře. Naše nové mříže a oknech nyní tedy poskytují oporu sítím
mnoha novým zajímavým druhům pavouků.
Žádné komentáře:
Okomentovat