středa 13. června 2012

Kulový blesk: Největší akce v dějinách stěhování

Kdybych někdy žádala o práci stěhováka, do životopisu bych si napsala, že mám ve stěhování praxi. Nejsem v tom dobrá, to vůbec ne, ale praxi mám bohatou. Nepočítám-li stěhování, kterých jsem se účastnila jako dítě a až tak jsem to nevnímala, absolvovala jsem za posledních 6 let, od mých devatenácti, přesně patero stěhování do nejrůznějších částí Prahy. Mám tedy žádanou praxi, a proto by všechno mělo proběhnout v nejlepším pořádku a bez komplikací. Nebo ne?

Časté stěhování z místa na místo bylo důvodem, proč jsem odmítala jít z našeho Vršovického nájemního bytu do dalšího podnájmu. Stěhování je opravdu náročné (nejen fyzicky) a žít pět let mezi krabicemi a pytli se časem taky omrzí, jakkoliv to zní lákavě. Na druhou stranu jsem neviděla důvod, proč to vůbec vybalovat, stejně to za rok budu zase balit zpátky. Vidina finálního stěhování byla jednou z velkých motivací celé té naší koupě.

Zkušenosti mi napovídaly, že bychom měli stěhování rozprostřít pokud možno do co nejdelšího časového úseku, abychom se pak nezbláznili v posledních dvou dnech, jako tomu doposud vždycky bylo. Z toho důvodu jsme si moc moc moc moc moc moc moc přáli, abychom dostali klíče ještě dřív, než až po přijetí hypotéky na účet prodávajícího, jak bylo podle všeho zvykem. Nemohli jsme si za žádných okolností dovolit vydržovat hypotéku a zároveň podnájem, ani jeden měsíc, na to bylo na domě opravdu moc nákladů. Nutno podotknout, že majitelka, upravená padesátnice, byla skutečně milá dáma. Ne už tak její manžel, neupravený asi devadesátník, vzhledem a povahou připomínající Strýčka Skrblíka, který sice na dům neměl žádné právo, ale to mu nezabránilo do všeho mluvit.
Stalo se třeba, že jsme zjistili, že dům není napojen na kanalizaci, jak si majitelka myslela, a bylo nutné zjistit, kam voda odtéká. Za domem byl starý septik, napustili jsme tedy půl vany vodou a zkoušeli, zda uvidíme čůrek odtékající do žumpy. Neviděli, zato pan domácí za mnou chodil každé dva litry s otázkou, jestli by to už jako nestačilo, že to pořád ještě je jejich voda kterou proléváme a oni jí budou platit. Nutno podotknout, že to proběhlo až po zaplacení zálohy 90 000 Kč a podepsání smlouvy o smlouvě budoucí.

Na konci srpna jsme tedy seděli všichni spolu v kanceláři notářky a podepisovali kupní smlouvu. Po podpisu jsme se hromadně přesunuli do banky, kde jsme úspěšně podepsali hypoteční smlouvy. Dospěla jsem tedy k závěru, a podělila jsem se o něj s majitelkou, že by byl ideální čas na předání alespoň jednoho ze tří svazků klíčů, které bychom využili k tomu, abychom v průběhu září postupně převáželi své movité statky do nového domu. Nájemní smlouva nám končila 30. 9. a do té doby jsme bezpodmínečně museli být kompletně přesunutí. Majitelka, ochotná jako vždy, nadšeně souhlasila, že prý si zbývající klíče (jedny měla realitka, dvoje oni) předáme, až jim dorazí peníze, ale jeden svazek nám rádi dají už teď. Byla jsem spokojená, že to tak krásně dopadlo, až do chvíle, než se z polospánku probral pan Skrblík a povídá: "A co když tam budu potřebovat jet já?", manželka ho kopala pod stolem, ale Skrblík trval na svém: "Ne ne, my ty klíče potřebujeme." Nakonec jsme se dohodli na tom, že klíč dostaneme jen od jedněch dveří a budeme si tak moci dávat své věci alespoň na 4 m2 velkou verandu.

A tak jsme s tím začali. Každý den po práci jsme svůj majetek, který se každý den v měsíci M rozrostl ještě o třetinu, nakládali do našeho autíčka, které se pro změnu zmenšilo na polovinu. Naučili jsme se jezdit bez zadních sedaček a na jejich místo jsme dali skříně a židle, aby to tam vypadalo kulturněji. Ačkoliv jsme byli rádi, že se stěhujeme z přízemí zase do přízemí, stěhovat se ve Vršovicích bylo i tak dost komplikované. Už samotný fakt, že v Praze 10 po pracovní době nelze zaparkovat nejen před domem, ale dokonce je těžké najít místo i ve stejné ulici (a několikrát jsme parkovali i o několik bloků dál) dělá ze stěhování maškarádu pro všechny sousedy. Další komplikace je uspořádání starého činžáku, kdy si smrtelník uvědomí, že dřív byli lidé opravdu menší než dnes.

Tahat těžký nábytek, knihy, nádobí a další rozličnosti přes půl Vršovic není vůbec jednoduché. Postup je následující:
Otevřít dveře, ve dvou vynést požadovaný těžký předmět z bytu aniž by utekly kočky, zavřít dveře (silou, šly těžko), zamknout dveře. Ve dvou nést předmět úzkým chodníčkem na zahradě, překonat 4 malé schůdky dolů, překonat 4 malé schůdky nahoru. Položit velký a těžký předmět na malý schůdek, jednou rukou jej balancovat a přidržovat, druhou odemykat (silou) dveře do činžáku, otevřít dveře do činžáku (kopnutím a lomcováním). Pronést velký a těžký předmět 50 cm širokými dveřmi do činžáku, zavřít dveře (silou), zamknout dveře (lomcováním). Rozsvítit. Překonat 10 schůdků nahoru po (rozsvítit samozhasínací vypínač) 80 cm širokém schodišti vyhýbajíc se (rozsvítit) motorce umístněné na schodech (rozsvítit). Projít samozavíratelnými, 60 cm širokými, těžkými a zákeřnými dveřmi, oddělujícími vchod od schodiště. Pronést předmět ke dveřím, což obsahuje vyhýbání se popelnicím a překonání 5 schodů dolů. Položit předmět, odemknout a otevřít těžké, samozavíratelné, 60 cm široké vchodové dveře. Překonat s předmětem jeden schod dolů a věřte mi, že je to těžké, když na vás útočí vršovické pomočené a pozvracené dveře od činžáku s ozdobným kováním před sklem, které sestává z kovových trnů trčících ze dveří ven, snažících se probodnout mě a zničit nesený předmět. Zamknout dveře, přenést předmět o ulici dál k autu vyhýbajíc se psím exkrementům na chodníku, odemknout auto a přemýšlet, jak se nám ta skříň tam proboha má vejít. A pak zpátky a zopakovat si to ještě 15x než budeme moc i vyrazit.

Veranda se rychle plnila, a když jsme někdy v druhé polovině září konečně dostali klíče všechny, oslavili jsme to odnošením věcí na půdu a uvolněním prostoru pro ostatní krámy. Jak se čas blížil, začala na nás dopadat stěhovací deprese, jelikož se zdálo, že se to nikdy nemůže stihnout včas. Byt se vyprazdňoval jen pomalu, ale když nám dorazil na pomoc kamarád s vozíkem za autem, kam jsme naskládali jednou velkou skříň, která se nám do auta nevešla, postel bez matrací a lednici, začaly se rýsovat holé stěny, my jsme získali novou mízu a večer co večer jsme ulehali na matrace (položené na zemi) znaveni prací a odráželi útoky koček, které zjistily, že s matrací na zemi je daleko větší zábava, než s matrací na posteli.

Nikdy ale nezapomenu na poslední den/noc před předáním bytu. Bylo nutné dobalit poslední zbytky věcí, které nám zůstaly doma, abychom tam přežili, vyhodit všechno co už nebylo potřeba, celý byt kompletně vydrhnout a odvézt všechno v autě na jednu cestu do nového bydliště. Nejdřív jsme uklízeli, pak balili, pak znovu uklízeli. V průběhu večera odnášel přítel do auta věci na odvezení a tak nakonec bylo potřeba jen zabalit kočky a potkany, dát je do auta a jet. Z poslední cesty k autu se ale přítel vrátil skeptický, zda se tam vůbec ještě vejdeme. Když jsme odnášeli potkany k autu, pochopila jsem proč.

Otevřel dveře a povídá: "nechal jsem tady takhle" huhlal tlumeně, jelikož se zrovna nacházel pod matrací "místo pro potkany", vylezl zpocený ven a tvářil se vítězně. Nikdy v životě jsem neviděla takhle plné auto, skutečně nikdy. I opticky se zdálo, že se karosérie tak nějak zakulatila. Položila jsem klec s potkany na zem a chtěla si dát do kufru tašku ze zad. "Ne, to neotevírej!! Už bychom ten kufr nikdy nezavřeli" skočil přítel před auto a snažil se vlastním tělem zabránit mému vniknutí. Věřila jsem mu. Nastrkali jsme tedy potkaní klec do připravené díry s důmyslně vynechanými větracími otvory na dýchání. "A tadyhle" ukazoval na protější okénko "jsem nechal místo pro dvě přepravky na kočku". A opravdu tam bylo asi 20 x 40 cm místa, ale naštěstí kolem byla matrace, takže za použití síly se přepravky vejdou, jen jsme doufali, že plast je dostatečně odolný, aby tlak matrací a okolních předmětů naše zvířata nerozmačkal.

Pár věcí nám v bytě přeci jen zůstalo (kýble, nějaké tašky, vysavač a košťata). Ty jsme měli odvézt druhý den ráno. Přivstaneme si a pojedeme do bytu o hodinu dřív, než byla domluvená schůzka na předání, douklidíme zbytek a vytřeme podlahy, plánovali jsme si.

Nacpali jsme se tedy do auta se sedačkami posunutými snad až pod kapotu, aby se dozadu vešlo co nejvíc nákladu, pod nohy jsme si dali tašky, na klín jsem si položila poslední přepravku a začala jízda smrti.

Rychlostí 20 km/h ve městě a 50 na dálnici jsme se řítili masivně přeplněným autem, modlili se, aby nepraskly dveře nebo kolo a spícímu městu poskytovali tlumený koncert tří zoufalých kočičích hlasů, ozývající se zpoza okýnek. Já - jednu ruku v bedně na klíně a druhou zlomenou v lokti na zadní sedačce střídavě v jedné a druhé přepravce - jsem se snažila kočky uklidnit, bez výsledku. V půlce cesty jsme si uvědomili, že jsme celý den nic nejedli. Zastavili jsme tedy u okýnka McDonalda a objednali si něco na domů (!). Ospalý brigádník v okénku si musel dvakrát promnout oči, aby se ujistili, že skutečně vidí a slyší to, co si myslí, že vidí a slyší. Rychle nám podal do okna sáček, pro který jsme mezitím úspěšně vytvořili mezi věcmi místo a zatímco ostatní zaměstnanci diskutovali o tom, jestli jsme spíš od kolotočářů nebo z cirkusu, pokusili jsme se auto uvést znovu do pohybu, což se povedlo až na třetí pokus, protože to nebylo z kopce jako ve Vršovicích při rozjezdu.

Kolem druhé hodiny ranní jsme slavnostně dorazili k našemu novému hradu. Když bylo auto prázdné a původního tvaru, vypustili jsme doma kočky, které se jedním skokem dostaly pod naší starou postel v ložnici a tam zůstaly následujících několik dnů. To potkani se zabydleli daleko rychleji, asi to v kleci vypadalo dost stejně jako ve Vršovicích. V půl třetí jsme usnuli jak zabití a v půl páté vstávali, taky jak zabití, abychom jeli předat byt a pak normálně do práce. Něco se prostě nemění.

Žádné komentáře:

Okomentovat