čtvrtek 28. června 2012

Vesničko má, středisková

Po tři čtvrtě roce aktivního bydlení a téměř roce vlastnictví našeho domu nemůžu říct, že by mě znalo mnoho spoluobčanů. Jistě je to částečně dané tím, že jsme na ves šli spíš kvůli klidu a samotě. Z těch několika málo mohu vyjmenovat následující:
Náš soused, který nás má rád, protože je u nás na zahradě vždycky dost bordelu a starých elektrospotřebičů, které si může vzít a vybrat z nich kov, popřípadě spálit, je-li to dřevo.
Postarší jogger, kterého potkávám, když jdu od autobusu ve vhodnou dobu a se kterým se zdravíme.
Dále je to mladá blondýnka, která se mnou jezdí občas autobusem domů. S úsměvem na sebe kýveme hlavou při vystupování (asi má radost, že tu vystupuje taky někdo jiný) a nedávno jsme povýšily i na zdravení už na Dejvický. Tedy ona povýšila, já jsem jí nepoznala, a když jsem pak slyšela, že kupuje jízdenku do domoviny, usmála jsem se na ní alespoň v uličce. Měla radost.

K sousedovi také neodlučitelně patří tlupa jeho dětí. Má sedm synů a prý by moc chtěl holčičku, tak to asi ještě budou zkoušet. Za zmínku stojí asi jen nejmladší syn (je to sousedovic malý Mirek), který má v oblibě dívat se do hlavně nabité a odjištěné vzduchovky, co že tam najde zajímavého. Aspoň dokud mu táta neflákne takovou, že druhou vezme o plot. Ale zase nás zdraví. Nedávno dostal miniaturní ale o to hlasitější motorku, asi jim to přišlo bezpečnější než ta vzduchovka, takže již od dubna neúnavně tráví dny i noci tím, že jezdí po silnici před domem. Motorka bezpečně přehluší normální motorkáře, i kamion, ale když na něj táta zařve, že mu nafláká, jestli s tím nepřestane, to slyšíme bezvadně. U nich je „flákání“ docela oblíbené slovo, a podle zvuků i činnost. Na druhou stranu z toho co jsem slyšela si to ti kluci zatím docela zasloužili.

Co se týče kulturního života na naší vsi, tak máme hospodu a krásný městský úřad s novou omítkou (jedna budova), kde se čas od času objeví informace o chystající se akci, obvykle pro děti (Mikuláš, Velikonoce, rozsvěcení stromečku,…) ale i pro dospělé (přátelské utkání v basketbale mezi osmi okolními vesnicemi přičemž všichni mladí muži těchto vesnic dají dohromady sotva ty dva týmy). Většina těchto kulturních událostí se odehrává v nějaké budově, kterou jsme ještě neobjevili, ale jsme na stopě. Osobně se domnívám, že je to taky součástí hospody/úřadu. Google nedávno nafotil naší ves do Street view, takže jsme se s přítelem konečně (doma) vydali na tu dlouho slibovanou procházku. Líbilo se nám tam, budeme chodit častěji.

Nejvíc kultury se ale stejně odehrává v té hospodě. Všichni čtyři štamgasti (včetně souseda) tam den co den sedí až do zavíračky aby se pak ztemnělými uličkami motali k domovu. Tedy v zimě. V létě se motají prosluněnými uličkami, neb hospoda zavírá podle nálady v 19 – 20 hodin. Několikrát jsme měli to štěstí potkat souseda po zavíračce u vrátek. Jednou jsme byli sami a vyslechli jsme si ódu na moje prsa. Podruhé jsme ho zastihli s naším finančním poradcem, takovým mladým malým klučinou v kvádru. Soused se nás nejdřív ptal co to je za kašpara, že je líp oblečený než on na svatbě (o tom nepochybuji) a pak kašpara s upřímnou radostí z piva kamarádsky plácnul do ramene, aby si to nebral, že si ho jen dobírá. A že má ruce jako lopaty a vycvičené na synech, náš poradce se zastavil až o sloup veřejného osvětlení. Následně nás všechny tři znovu zasvětil do tématiky ženských prsou, krknul si a šel se vyčůrat na svojí zahradu ke stromu. Když se nad tím zamyslím, tak jsme se s tím poradcem pak už nikdy neviděli…

Soused taky chová slepice, je vášnivý chovatel, má jich věru mnoho (asi 130) a chová se k nim moc hezky, to nemohu říct! Čas od času některá ze slepic zavítá na naší zahradu a buď se tam prochází nebo sedí na okně (o čemž jsem už psala v článku o elektrikáři). Občas se tedy stane, že se nám soused objeví na zahradě lovíce slepici. Naposledy jsme takhle měli pozvané přátele na první jarní grilovačku, když se začala třást koruna velkého (fakt dost velkého) ořechu, ze které následně vykoukla sousedova rozcuchaná hlava a pak ruce a v nich slepice. S omluvným výrazem vysvětloval, že si slepice našla místo snůšky na střeše kůlny, která je za stromem a že nechtěl vyrušovat, no ale, když už spolu mluvíme, budeme potřebovat tu kovovou vanu na zahradě?

Zatím jsem mluvila jen o jednom sousedovi, ale reálně máme dvoje sousedy. Malý sádek, který je asi 100 m od domu, jednou stranou obýváme s chatkou, kde celé léto žijí dva důchodci a jejich příležitostná vnoučata. Jsou to sousedé, jejichž sloupek na elektřinu z nepochopitelného důvodu stojí na našem pozemku (opět – asi 120 m od jejich zahrady). Jejich největší životní problém je náš trávník v sadu, který nepopiratelně roste daleko výš, než by růst měl (tipuji, že touhle dobou bude vyšší než já). Bohužel, tráva v sadu nikdy nebyla naší prioritou a tak jsme se jí tolik nevěnovali. Když už jsme se tedy na zahradě objevili, všichni okamžitě vylezli z chaty na jejich udržovaný anglický trávníček, mezi dokulata ostříhané křoviny a neúnavně se ptali, kdy si svojí zahradu posekáme, že jejich pes z ní má klíšťata. Rada, aby svého psa nepouštěli na naší zahradu se nesetkala s úspěchem. Nedávno jsem tam v rámci prohlubování vztahů strávila asi hodinu pokecem „přes plot“ s paní a jejím vnukem. Nejdřív jsme se bavili o trávě, kterou nesekáme, pak o bývalé majitelce která byla protivná a pořád se jen starala o zahradu (hm!), o psech, o rekonstrukci, ale vnuka stejně nejvíc zajímalo jaký to je bydlet vedle cikánů, na což se bez okolků zeptal. Snažila jsem se zjistit důvod, proč mají sloupek u nás. Vytáčeli se různě, ale pochopila jsem z toho, že se jim tam na něj prostě nechtělo koukat. Ale dobře jim tak, kdyby si ho postavili u sebe, tak by na něm teď nebylo to krásné graffiti.

Nedávno, když u nás elektrikář dělal revizi jističe, který máme na sloupu elektrického vedení, vedle něj ve svém drahém stříbrném voze zastavil pan důchodce-soused, vystoupil si, zavolal si ho dolu ze žebříku a výhružným hlasem mu řekl „Teda doufám, že se tu nenapojujete na naší elektřinu!“.

Zakončíme to ale melancholicky. Za pár dnů už to bude rok, co jsme to koupili a před víc než rokem jsme se sem byli poprvé podívat. A líbí se mi tu. Líbí se mi potkávat sousedovy slepice na zahradě a líbí se mi sledovat jejich kamarádky, jak se sbíhají večer při krmení (jsou to fofry!). Líbí se mi chodit na autobus na náměstí a daleko míň se mi líbí chodit na autobus nahoru za ves, protože to je docela kopec. Ale líbí se mi koukat na houf ovcí, které se pasou právě na tom krpálu. Miluju pohled na zapadající slunce ze zahrady s cigaretou a hrnkem kafe v ruce. Líbí se mi večerní zápach zapařené trávy. A miluju vůni mokré hlíny po dešti (je daleko lepší než vůně kanálů po dešti). Mám ráda myšky, které nám bydlí na zahradě (ale jsem plně otevřená myšlence, že se to možná časem změní). A taky ještěrku bez ocásku, která bydlí v předzahrádce. Baví mě poslouchat ptáky na kaštanu a na ořechu, kterak se snaží překřičet jedni druhé. A fakt hodně miluju, že i když venku je 40°C, tak u nás je příjemných 22°. I přes všechny nesnáze, které nás potkaly (a to zdaleka nevíte o všech) jsem pořád přesvědčená, že jsme udělali dobře.

Žádné komentáře:

Okomentovat