To bylo někdy v březnu 2011, zrovna když jsme podepsali prodloužení nájemní smlouvy. S tím, že to budeme řešit stejně nejdřív za rok jsme plán hodili za hlavu a dál se plahočili v našem nájemním polobytě a řešili problémy jako sprcha s ohromnou dírou ve vaničce, díky které jsme zakončili každé sprchování výrazovým tancem s mopem a kterou majitel nepovažoval za hodnou opravy. Naštěstí i dvířka sprchového koutu byla rozbitá a v podstatě visela jen na vrchních kolejničkách, takže si vanička nepřipadala trapně. Nebo třeba plynový kotel, který dvakrát do roka vyžadoval náročnou opravu, ale to jen za předpokladu, že se vůbec spustil, abychom zjistili, že nefunguje. A do třetice tu byla parádní archivní pračka v kuchyňském obýváku, která nadšeně vypouštěla vodu do místnosti (zejména pod gauč, jelikož byl savý). Výhoda byla, že někdy v dubnu přestala prát úplně a než abychom opravu platili ze svého, radši jsem šla hledat domy na sreality.cz.
Já jsem je tedy hledala už mnohem dřív, v podstatě pokaždé, když jsem se stěhovala. Snila jsem v hloubi duše o malém, levném, rodinném domku v okrajové části Prahy a tak jsem pokaždé trávila několik měsíců svého volného času projížděním inzerátů, abych si vždy ujasnila, že nic takového neexistuje. Ten náš podnájem byl tomu ostatně asi nejblíž. A že jsem se stěhovala tak jednou do roka, tak jsem toho měla projitého opravdu hodně. Postupně jsem rozšiřovala rozptyl na okolní vesnice, ba i města, a když jsem se dostala do Pardubic, uvědomila jsem si, že už to asi vážně smysl nemá a velmi pravděpodobně se v budoucí dekádě do rodinného domu neodstěhuji. Leda by snad zemřel nějaký vzdálený bohatý strýček. Pro jistotu jsem začala vytvářet na specializovaných webových stránkách svůj rodokmen, abych zjistila, že všichni moji příbuzní jsou buď mrtví, nebo chudí. Asi se to se stává jen ve filmech. Alespoň jsem udělala radost nějaké vzdálené příbuzné z Německa, která si tak doplnila spoustu zajímavých informací. Zkontrolovala jsem to – není bohatá.
Po Praze jsem se stěhovala z nejrůznějších důvodů. Ten poslední, před vnitroblokem, mě přiměl vybírat si byty pouze v přízemí. Totiž - jsem majitelkou tří koček, které mi systematicky a s železnou výdrží dělají ze života peklo. A když jsem bydlela ve Strašnicích, ve 4. patře bytovky, měla jsem pod sebou velmi neurotickou paní, která mě pravidelně v noci budila s tím, že jí budí moje kočky, které dupou po bytě. Však to znáte, kočky jsou svým dupáním proslavené. Poprvé jsem se s ní potkala v den, kdy jsme se nastěhovali. To nám sdělila, že už týden tady děláme hluk a nemůže spát. Taková to tedy byla paní. Nechávala mi různé dopisy za dveřmi a já jsem jí na oplátku odepisovala ještě delší dopisy a nechávala to za jejími dveřmi. Nakonec se rozhodla "hnát to dál", stěžovala si na družstvu a pan družstevní majitel, který nám byt pronajímal, nás musel vystěhovat, jinak by mu to pronajímání mohli taky zatrhnout.
Do dubna jsem se tedy hledání domů věnovala spíš vlažně, jen tak abych nevypadla ze cviku, půl hodinky denně, víc ne. Leč když nám jednou odpoledne spontánně popraskaly úplně všechny zářivky, nastartovala jsem počítač (aby tam aspoň něco svítilo) a pustila jsem se do hledání aktivně. Každou volnou chvíli, každou polední pauzu v práci a ještě chvilku před usnutím jsem procházela nejrůznější nabídky, analyzovala každé slovo v inzerátu a postupně se naučila mluvit realitním jazykem. Věci pro mě už nebyly malé, věci se staly útulnými. A předměty již nebyly rozbité, byly před rekonstrukcí. Projížděla-li jsem tramvají novým úsekem Prahy, analyzovala jsem občanskou vybavenost a dostupnost do centra, a pokud jsem se ocitla na místě, kde už nebylo ani veřejné osvětlení, věděla jsem, že jsem v klidné lokalitě, pravděpodobně s krásným výhledem.
Prošla jsem tisíce inzerátů a odepsala na desítky, jen malé procento mi vůbec odpovědělo a na ještě menší procento jsme se nakonec jeli podívat. Jen tak, abychom věděli, jaké jsou možnosti. Měla jsem hodně požadavků a opravdu jen málo domů je splnilo, nebo třeba nesplnilo, ale v inzerátu to uvedené nebylo a potřebovala jsem doplnit všechny informace (nebo je alespoň osekat od toho realitního balastu, který se snaží zakrýt reálný stav domu). Bohužel všechny nemovitosti v Praze, ve vhodné cenové dostupnosti, jsou zřejmě chaty, krásné a velké, v lepším stavu než je většina rodinných domků, ale dle katastru chaty. A na chatu se 100% hypotéka nedává. Asi ani 80%. Takže Praha byla nakonec v podstatě pasé. Hledali jsme tedy v dostupné vzdálenosti a jeden z klíčových faktorů byly právě spoje. Potřebovali jsme, aby tam jezdily vlaky nebo autobusy normálním způsobem, aby se i bez auta člověk dostal do práce, ideálně na metro, a to v kteroukoliv denní dobu. Chtěli jsme dům, kde by byla elektřina, a ideálně i kanalizace a vodovod, ale jak se výběr zužoval, stačila by nám i velká studna a žumpa. Plyn by byl vítaným společníkem, ale pokud by nebyl, tak jsme byli ochotní se s tím smířit, namasírovat svaly a alespoň prvních několik let se obětovat a topit elektrickými přímotopy, no fakt. Jelikož jsem vyrostla v rodinném domě, věděla jsem jasně, že na uhlí už nikdy sáhnout nechci. A jelikož přítel nemá rád fyzickou práci, tak téhle mé myšlence fandil.
Viděli jsme asi 5 nemovitostí. První byl ve vsi Myšlín, u Mnichovic. Dostupnost nic moc, ale domek byl moc hezký s krásnou velkou zahradou, po menších úpravách by byl v klidu obyvatelný. Až do posledního to byl náš favorit a zásadně popírám, že to bylo jen kvůli jménu vesnice.
Následně jsme viděli dům v Praze (tedy v jedné z těch částí, které pod Prahu ještě spadají, ale není to poznat). Byl v hrozném stavu, schody do sklepa byly zbourané a ve sklepě byla rozmanitá fauna, například kolonie obrovských chlupatých pavouků a velkých brouků s lesklými krovkami. Viděla jsem tam i žábu a nějakou ještěrku. A to jsme do sklepa ani nešli, jen jsme nahlíželi dovnitř za pomoci malého kuželu denního světla. Zevnitř se do sklepa dostat nedalo. Bývaly tam betonové schody, ale bývalý majitel se rozhodl je prostě odstřelit a tak v místě, kde byly schody, zůstala jen betonová suť a zablokovaný otvor. Asi taky viděl ty pavouky. Na půdu se lezlo po žebříku z venku.
Viděli jsme nádherný domeček v malé vsi směrem na východ od Prahy, vnitřní dispozice báječná a byl i v docela dobrém stavu, jenže opravdu hodně vlhký, koberec doslova čvachtal. Rozhodli jsme se, že do odvlhčování investovat nechceme čas ani peníze a dům jsme také zavrhli. Ani malá kočička, která mi způsobila infarkt poté, co vyskočila z díry na zahradě, nepomohla. Zjistila jsem ale, že je legrace sledovat realitní makléřky v jejich jehlových podpatcích, orosené potem, kterak lezou po žebříku na půdy, aby nám dokázaly, jak snadné to je a pak se plahočí napříč zahradou ukázat nám záhon jahod, aby si každým krokem nabalily na své drahé lodičky víc a víc ornice.
Byli jsme se podívat na dům někde v Odolené Vodě, kde se před domem ale nedalo zaparkovat, jelikož cesta vypadala poněkud rozbombardovaně. Uvnitř byl domek relativně zrekonstruovaný a měl upravené i podkroví, i když všechno dost laicky nebo nakvap a nikde nic moc nesedělo. Navíc pozemek byl docela ošklivý a do jednotlivých pater zahrady se lezlo velmi komplikovaně, pokud vůbec. Radost nám kazila také propadlá střecha, která by se musela nákladně opravit, čímž by utrpělo to podkroví. A byl dost drahý. Už jsem se v duchu pomalu připravovala na život v paneláku někde na Černém Mostě, když jsem narazila na inzerát, který vypadal nadpozemsky nereálně.
Objevil se tam ve čtvrtek a ještě ten den jsem na něj odepsala. Byl v malinké vsi kousek za letištěm Ruzyně (nyní pojmenovaném po předním českém letci Václavu Havlovi), s novou střechou, zrekonstruovanou koupelnou a krásně vypadající malou zahrádkou. V pátek mi realitní kancelář odepsala a v sobotu jsme se jeli podívat. Naživo dům vypadal ještě lépe, malebná chaloupka seděla v chomáčcích z kopretin a jiného květnového plevele, vzrostlé stromy všude kolem a travička protkaná upravenými chodníčky a zídkami. Hned vedle malebný (třípatrový) dům v renesančním stylu. Až mi srdce usedalo.
Domeček sedící v chomáčcích kopretin.
Asi čtyřikrát jsem se ujišťovala, že se opravdu jedná o rodinný dům, ne o chatu (radši jsem si to pak ještě ověřila na katastru). Krásné stavení, vybudované v roce 1960 z kamenné stodoly z 19. století, díky čemuž disponoval metr silnými zdmi. Očividně se o něj původní majitelé starali s láskou, protože i 50 let stará fasáda vypadala pořád velice k světu, všechny původní dveře byly pečlivě udržované a pravidelně natírané, okna, byť původní, byla v lepším stavu než naše vršovická z 90. let. Celkově, kromě několika vad, byl dům dokonalý. "Proč je tak levný?" ptali jsme se. Prý se 2 roky táhlo dědické řízení a paní to už chtěla mít prodané. Tak jsme plni dojmů doma aktivně prodiskutovali naše možnosti a ještě ten den jsme se rozhodli, že ho bereme. Později jsme zjistili, že v něm straší, ale o tom zase jindy.
A takhle začala naše pouť plná dobrodružství, mozolů a bolavých zad. A taky prachu, zimy, života s dělníky a nikdy nekončícím zástupu zvířat, usilujících o mou pozornost.
