S elektrickým proudem jsme ale nebyli vždy přátelé. Například tehdy, kdy se nedopatřením klec s mými potkany posunula o kousek blíž k počítačovým kabelům, než by bylo záhodno. Lidskému oku by se vzdálenost zdála dostačující, ovšem šmátravá pacička potkanova dokáže přitáhnout do klece ledacos. Navíc potkan má obecně dost času na to, aby si počkal na nejvhodnější příležitost. Vydrží třeba čekat i několik hodin, než závan větru nadzdvihne cíp sušícího se oděvu na věšáku a přiblíží ho tak o kýžený centimetr blíž ke kleci, aby potkan mohl oděv uzmout špičkou drápku přední tlapky, napresován na mříž ve snaze dostat se co nejdál a následně tlustý kus látky, ač to vypadá fyzicky nemožné, prorval skrz 2 cm široké mříže a rozkousal ho do poslední nitky. Podobným způsobem se jeden z našich nejtrpělivějších potkanů dostal ke kabelu od monitoru, a jak už byl zvyklý praktikovat na ručnících a tričkách se do něj s chutí zakousl. To mělo za následek blesky, hromy a vyhození elektřiny v celém domě (činžovním). Jak už to bývá, potkanovi se nic nestalo, snad kromě toho, že tenhle konkrétní potkan už nikdy neroztrhal žádný ručník.
Další špatnou zkušenost jsme měli s placením elektřiny. Srdce nám trhá každá záloha a ještě horší to bylo, když každý rok, nehledě na to, o kolik nám předchozí rok zvedli zálohy, vždycky přišel nedoplatek za elektřinu na 5 000 Kč. Podařilo se nám zjistit, že viníkem je lednice, která je samozřejmě každý rok starší a starší (a to už při stěhování do předchozího bytu byla alespoň stoletá). Protože v zásadě ani moc nechladila a mrazák vůbec nemrazil, rozhodli jsme si koupit novou (asi 2 měsíce před stěhováním). Tento krok se nám vyplatil, jelikož i ty dva měsíce stačili na to, aby nám vrátili 50Kč přeplatek.
Jak už jsem psala, po nastěhování jsme si pozvali elektrikáře, který usoudil, že stav našich rozvodů je špatný, až směšný, a poradil nám, že pokud nechceme vyhořet, měli bychom si udělat nové rozvody. Vyhořet jsme nechtěli, nečetla jsem na to dobré recenze.
Na některý z poptávkových webů jsme zadali nabídku na rekonstrukci elektroinstalace, ale protože jsme nebyli škola ani panelák, neozvalo se nám tolik lidí, jak jsme doufali. Někteří se ale ozvali, přijeli se k nám podívat a zhodnotili, že jim máme zaplatit všechny peníze, co nám banka půjčí a ještě něco navíc a oni to snad zvládnou. Pak byli tací, kteří se vůbec přijet podívat neobtěžovali a ani je nezajímalo jak velký dům že to máme, rovnou nám řekli, že to udělají za nižší, ale stejně dost vysokou částku, pokud se to teda neprodraží. Naše pavoučí smysly nám radili takovým lidem nevěřit.
V práci jsem se se svými trablemi svěřila řidiči PPL, který k nám jezdí pravidelně každý den, a ten, protože je to člověk velmi aktivní (aniž by ho o to někdo žádal) a ihned se do všeho vrhá po hlavě (i přesto, že ho prosím, aby to nedělal), zavolal svému kamarádovi elektrikáři, aby se ho zeptal za kolik nám to udělá. Ten ho poslal do hajzlu (ale daleko horšími slovy), že to musí nejdřív vidět a tak se přijel podívat. Už od pohledu působil dojmem, že ví, co by měl dělat. Hned nám poradil, kam bychom měli dát spotřebiče a spolu jsme si namalovali na stěnu kde a co finálně bude. Všechno si do puntíku zapisoval na kus kartonu drobným pečlivým písmem, což bylo milé, protože nikdo jiný si zatím nic nezapsal. Odešel s tím, že mi to pěkně spočítá. Sice to všechno trochu trvalo, ale dohodli jsme se na ceně, a že byla nejlepší a skutečně jsme mu věřili, že to umí, za pár dní se do toho pustil. PPL řidič, který si vždycky hledá způsob jak si něco přivydělat, mu prý bude kopat díry na zahradě a dělat hrubé práce a on sám se bude starat jen o ty rozvody.
Chvíli před tím, ještě než začaly být doopravdy zimy (elektřina se dělala na podzim), jsme zjistili zajímavou věc: Večer po práci jsem šla sundat prádlo ze šňůry, když se mi vedle hlavy ozvalo mohutné "KDÁK". To je slovo, co člověk v noci u prádla nečeká. Lekla jsem se a objevila, že na dřevěném vysokém sušáku sedí jedna ze sousedových slepic (má jich 130), nepříjemně rozladěná, že jsem jí vzbudila.
Slepice Zora v den prvního setkání.
Celé mé to pobavilo a považovala jsem to za milou historku, kterou budu dávat k dobru v okruhu přátel. Druhý den ovšem slepice byla na sušáku zase a třetí den seděla na zídce. Byla to vždy tatáž slepice a začala jsem jí říkat Zora, protože mi to přišlo jako adekvátní jméno pro slepici. Ráno při rozednění už přelétávala zpátky přes plot a přes den se u nás neukázala, jen občas u plotu pokvokávala, aby po setmění přelétla zase k nám a vyspala se na naší zahradě. Naučila jsem se tedy každý den po práci nejdřív pokecat se slepicí. Jak začínaly v noci být mrazíky, slepice se přemístila ze sušáku na parapet okna v kuchyni. Pravda, poprvé mě to opravdu vyděsilo. Slepici jsem nenašla na sušáku a usoudila jsem, že jí byla moc zima na to, aby nocovala u nás. Když jsem posléze rozsvítila v kuchyni, slepice se lekla a začala zuřivě klovat do okna. To vylekalo zase mě. Od té doby nicméně slepice spávala na parapetu u okna.
Slepice Zora za oknem.
Někdy tou dobou u nás začal pracovat elektrikář. Pracoval každý den a původní plán byl, že to bude za týden hotové. Přicházel ráno, když my odjížděli do práce a odcházel dlouho po tom, co jsme se z práce vrátili. Obratně sbíječkou vysekával kameny ze zdi, jelikož řidič PPL se ukázal býti v tomto směru poněkud neschopným, a připravoval si všechno na finální kabelování. Jednou večer jsme si spolu povídali o nadpřirozených jevech a zjistila jsem, že náš elektrikář je jeden z těch lidí, kteří zcela samozřejmě věří na duchy. Rozumějte - většina lidí (například já) když se baví o paranormálnu a stane se jim, že na duchy věří, řekne něco jako "Já vím, že je to hloupé, ale..." a začervená se. Jeho ovšem ani nenapadla alternativa, že by nějací duchové nemuseli existovat a myslím, že kdybych snad chtěla oponovat, začnu si za chvíli připadat, jako bych mu vyvracela gravitaci nebo něco jiného, normálního, co každý zná. A tak jsem vycítila spřízněnou duši a vyprávěla jsem mu o záhadně otevřených oknech po příchodu z práce, o vrzající půdě a dalších perlách, které jsem zaregistrovala po dobu našeho pobytu. To mělo za následek zejména to, že elektrikář se začal bát chodit na půdu. A protože si tam nechával oblečení a věci po dobu práce, neb to bylo místo, kde se doma nejmíň prášilo (opravdu, je to absurdní, ale v době rekonstrukce byla půda nejčistší místo v domě), každé jeho převlékání probíhalo v řádech několika sekund, po celou dobu musely být otevřeny dveře a pokud to bylo aspoň trochu možné, vyžadoval něčí přítomnost v doslechu.
Nehledě na duchy ale za práci vzít uměl. Téměř všechno si nakonec dělal sám, PPL řidič mu stihl zničit už druhou sbíječku za dobu asi 15 minut, co s ní pracoval a on mu pak odmítal dát do ruky jakýkoliv jiný nástroj kromě lopaty. Když potřeboval odjet z domova dřív, než jsme se vraceli, volal mi a hlásil, co ten den udělal, čeho se přesně nemáme dotýkat a kterou zásuvku můžeme používat dnes. Byli jsme totiž dohodnutí, že nám vždy nechá aspoň jednu zásuvku funkční, abychom mohli zapojit jednu lampičku a notebook, prostě abychom byli aspoň trochu existence schopní.
Jeden den tedy takhle volal a mezi řečí se zmínil, že tak trochu spadl a uhodil se do zad, a tak že to tedy vůbec nebyl příjemný den, ale že to dodělal, ať se nestrachuju. I když jsem mu říkala, ať si klidně vezme volno, jestli mu není dobře, tvrdil, že to nic není a že bude zítra OK. No, nebyl. Večer mi zvonil telefon asi v 11 hodin, že se to nelepšilo a tak se vydal na pohotovost, kde mu diagnostikovali dvě zlomená žebra a tři týdny nemocenské na zotavení. Asi pětkrát se mi omluvil, osmkrát usoudil, že to je strašně trapné a jedenáctkrát mě ujišťoval, že jakmile bude moci vstát, že hned přijde. Normální workoholik. Naordinovala jsem mu alespoň několik dnů podmínečné dovolené, ale myslím, že stejně přijel ještě dřív, než jsme se domluvili.
Když jsem tedy přišla domů první den po jeho absenci, abych viděla kulhajícího, pohublého elektrikáře skrčeného k jedné straně, belhajícího se po domě se sbíječkou v ruce, málem jsem ho vyhnala zase pryč. Dušoval se, že mu je dobře a že to chce dodělat, ale myslím, že mu bylo pěkně zle. A zjistila jsem dvě věci. Jednak jak se to celé stalo, a pak kdo za to může.
Stalo se to tak, že stál na štaflích a zrovna sbíječkou vylamoval nějaký kámen ve stropě, když tu mu po něm uklouzla a spadla na zem. A že je to nástroj těžký, převážilo ho to, a on se zády nabodl na ten spoj štaflí nahoře a spadl za sbíječkou. Ještě teď když to píšu mě polévá studený pot a to se mi ani nic nestalo.
A kdo za to může? Slepice, přece. Ve skutečnosti to totiž není slepice, prý to je převtělená původní (zemřelá) majitelka, která k nám chodí spát z nostalgie a taky kontrolovat, jak postupují práce. No, a když ho viděla se sbíječkou, usoudila, že se to tam snaží zničit, a tak vyslala myšlenkové impulsy a shodila ho z těch štaflí.
Mrcha.
Jelikož mám tři kočky, tak od chvíle, co jsem se začala starat sama o sebe, nebyla jsem z domova nikdy déle než 2 dny (maximálně 3 na Vánoce), protože mi je nemá kdo hlídat. Je to trochu otravné, ale zvykla jsem si. Ale když jsme doma měli elektrikáře, který navíc měl ke zvířatům kladný vztah, tak jsme se s přítelem rozšoupli, elektrikáře instruovali jak je nakrmit a pomazlit, a odjeli jsme na 4 celé dny mimo domov s vědomím, že o kočky se někdo postará. Druhý den mi volal, že doma všechno dobrý, ale že má trochu problém s prací. Prý zrovna dělal cosi na verandě, když se otočil, aby zjistil, že se slepice přesunula z kuchyňského parapetu na parapet verandový, aby se podívala, co že se tam děje zajímavého. I zabolela ho jeho žebra a rozhodl se udělat slepici útrum. Vzal nějaké kusy dřeva (na zahradě jich bylo požehnaně) a nastrkal je za okno tak, aby se tam žádná slepice už nikdy nedostala. Uspokojen výsledkem šel natahovat kabely na půdu, což pro něj bylo samo o sobě dost stresující a uprostřed práce uslyšel rány z přízemí. Se zježenými vlasy a kladivem v ruce sestoupil dolů, aby našel slepici sedět na parapetu u verandy, jako by tam nikdy žádné dřevo nebylo. Elektrikář se tedy smířil s tím, že slepice tam je a bude a já jsem pak povinně po práci chodila za Zorou a promlouvala jsem jí do duše, že je to jen rekonstrukce, že to tam bude nové a hezké a že prostě nemůže shazovat pracující lidi ze štaflí.
Natáhl nám kabely a udělal krásnou novou rozvodovou skříň ve verandě, která má podle nové vyhlášky celkem 30 vypínačů a kterou doposud nemůžeme pořádně používat, protože všechno zdržuje ČEZ. Takže jsme aktuálně napojení na starém přívodu elektřiny. Z té staré dřevěné skříně s jednou pojistkou nyní vede kabel do krásné nové rozvodové skříně a uvnitř jedeme už na nové dráty. Skříň, protože byla ve zdi, která už neexistuje, visí na drátech uprostřed místnosti, podepřená stolem a kýblem, aby se neutrhla. Bohužel, od chvíle, kdy jsme začali v domku normálně bydlet, jsme zaregistrovali, že pokud se spustí pračka a zároveň sporák, proud vypadne. Spustí-li se fén, pračka a dva počítače, proud vypadne. Pokud se spustí tři počítače, sporák, televize a sepne bojler, proud vypadne, a tak dále. Už po slepu jsme se naučili mačkat ten jeden jediný přepínací čudlík a modlíme se, aby už konečně přijeli dát nové hodiny. Až se tak stane, oslavíme to tím, že uvařím oběd a vyperu prádlo. Najednou.
Žádné komentáře:
Okomentovat