neděle 23. března 2014

Ať je koček milion!

Náš soused je hrdým majitelem mnoha druhů zvířat a vášnivě je množí. Bohužel jeho rodina i většina jeho zvířat nalézá druhé útočiště na naší zahradě. Začali jsme to pozorovat záhy po nastěhování, kdy se u nás zdržoval převážně on a jeho synové. Vždycky se v trenýrkách ráno objevil u našeho auta, že si všiml, že máme na zahradě starý bojler / vanu / kotel / skříně a jestli by si to nemohli vzít buď do sběru, nebo rozštípat na podpal. Vlastně se nám to tehdy docela hodilo, jelikož bychom to jinak do sběru museli odvézt sami a k tomu jsme se neměli. Pravda je, že na úřadě si podle všeho stěžoval zbytek vesnice, že jim prokazují podobné služby avšak bez jejich vědomí, takže jsme vlastně mohli být rádi, že se nás alespoň ptají.

Sousedovic malý Mirek pak jednoho krásného dne, zrovna když jsem nám balila kufry na dovolenou, bez okolků zaťukal na okno, jestli by prý si nemohl prolézt garáž a vzít si starý kov, který bychom nepotřebovali. Následující čtyři hodiny jsem tedy poslouchala „A paní, můžu si vzít tohle?“ nebo „A paní? Co je tohle? Aha, stará digestoř, a to potřebujete?“ případně „A paní, nechtěli byste pejska? Nám se teď narodila štěňata.“ Spolkla jsem poznámku o tom, že jejich psů jistě užiju do sytosti a řekla jen, že máme rozbitá vrátka a plot, že by se to nejdřív muselo opravit. Ten den si odnesl kostru starého gauče, staré nefunkční cvičidlo, digestoř, variaci hrnců a neskutečně těžké kovové tyče, které kdysi sloužily jako součást plotu. Se svou téměř rachitickou a podměrečnou postavou ve věku asi 11 let naložil tyče a další poklady na kolečko, načež se i s kolečkem úspěšně převrátil o 90°směrem k zemi.  Naložené kolečko jsem nakonec k jejich zahradě musela odvézt sama a nadávala si, jestli to mám za potřebí, nechat někoho, aby mi vybrakoval garáž a pak mu to ještě odvozit.

Zatímco my jsme si pak užívali zasloužené dovolené, maminka mi čas od času jezdila nakrmit zvířata a přesvědčit se, že dům ještě stojí. Jednou si to takhle štrádovala od autobusu k naší zahrádce, aby viděla pána, v trenýrkách, kterak klečí se šroubovákem u našeho zámku a cosi tam kutí. Soused si to u ní nakonec vyžehlil velice rychle (zeptal se, jestli je to má sestra) a vysvětlil, že máme rozbitou branku a že jí tedy opravuje. Pejska jsme sice nakonec nedostali, ale jeho kočičky nám to bohatě vynahradily.

Před nějakou dobou se totiž k sousedovi zatoulalo malé strakaté kotě. Ptal se nás, jestli snad není naše, což přítel, už tak velice nespokojený s počtem našich zvířat, rezolutně odmítal, zatímco já zuřivě přikyvovala, že jako jo, že si ho klidně necháme. Soused si kotě tedy ponechal, což dopadlo stejně, jako když si ponechal jakékoliv jiné zvíře. Všechna jeho fauna totiž velice rychle zjistila, že když naleznou způsob, jak překonat bariéru plotu, tak se jim u nás bude dařit daleko lépe. Postupně jsme takto nedobrovolně adoptovali sousedovy kočky, slepice, psy i kozy.

Kočička se naučila chodit k nám, protože jí tam v misce čekalo vždycky něco dobrého, přičemž sousedova taktika byla spíš „Je to kočka, ať si něco uloví proboha!“ Za kočkou se jako stín táhl i jejich pes, o kterém jsem už vyprávěla.

Sousedovo vlastnictví kočky bylo tedy velice sporné. A když říkám „sporné“ tak tím chci říct, že kolem něj vznikla později spousta sporů. Kočka totiž záhy zabřezla a já, vzhledem k tomu že bydlíme u rušné silnice, odmítala jednak ponechat koťata svému osudu a zároveň jsem si díky základnímu vzdělání dokázala spočítat, kolik koček bychom pak na zahradě měli, kdybychom je nechali volně se množit. Rozhodla jsem se tedy koťata odchovat, udat a kočku vykastrovat na naše náklady. O svém plánu jsem souseda krátce informovala a k mému velkému překvapení v tom viděl problém. Nejen, že odmítal, abych koťata dávala pryč, ale zároveň byl velkým odpůrcem kastrace. Na oba problémy měl jediné řešení: odjakživa se kočky na vesnicích nechávaly bejt a koťata se topila, už jeho matka to tak dělala. „Chceš snad říct, že moje máma je blbá, že neví jak se starat o kočky?!“ To už vstával, aby mi ručně vysvětlil jak se má situace kolem inteligence jeho matky. Rozhodla jsem se tedy předložit jasné argumenty a zaujatě vyprávěla o genetických problémech příbuzensky křížených koček načtených v odborné literatuře. Dostala jsem se i k rozmachu automobilového průmyslu a co z toho vyplývá pro dnešní kočky. Vylíčila jsem mu, jak se koťata budou mít dobře v nových rodinách a přirovnala ho k Ghándímu, hlavně aby mi ta koťata dovolil odchovat. Celou tu dobu jsem si sice byla velice dobře vědoma toho, že bych tu kočku mohla klidně prodat a on by proti tomu nemohl nic říct, vzhledem k tomu, že k ní nemá žádné vlastnické právo, ba dokonce neplní ani základní povinnosti každého zvířecího majitele. Jenže zavdejte cikánům příležitost myslet si, že jim něco kradete… V ten moment se ovšem zvedl sousedův kamarád, starý hubený Rom, který celou diskuzi sledoval z povzdálí. Začal se k nám sunout a lamentoval: „Všichni jsou to hajzlové, bílý i černý, ať mi nikdo neřiká, že cigáni jsou parchanti, když bílá máma se klidně má ke svýmu synovi! To dělaj i bílý! “

K tomu skutečně nebylo co dodat, dokonce i soused vypadal vykolejen. Bohužel to ale také zametlo všemi mými argumenty. Rozhodla jsem se pro plán B. Zaťala pěsti, zavřela oči a začala jsem křičet na celé kolo, že je to už čtvrtá kočka, kterou za ty dva roky co tam žijeme vlastní, že vím, co se s těmi ostatními stalo a že prostě rezolutně odmítám přihlížet tomu, aby tahle měla stejný konec. Vřískala jsem jako siréna, až to ven vylákalo i jeho ženu. Musela jsem vypadat, že mám v plánu pokračovat, protože jsem odcházela uspokojena. Jen hlavně abych mu jednoho kocourka nechala stranou, aby se pak s tou matkou mohli množit dál. Protočila jsem panenky a odkráčela se na stejné téma pohádat s přítelem, který, jak jsem již uvedla, byl se stavem našich zvířat vysoce nespokojený.

Kočka nakonec úspěšně odrodila pod postelí za mé asistence pět krásných koťátek,

aby pak na čtyři měsíce zabrali naši ložnici a úspěšně ji přetvořili do slohu kočičího. Stejně jako slohy Ionské, Dorské a Korintské se sloh kočičí také vyznačuje mimojiné svislými rytinami (někdo by mohl říci i škrábanci) po celé délce zdi, ovšem na rozdíl od výše zmíněných slohů mívá bohaté zdobení naopak v dolní části, nikoliv horní. Přibližně do výšky na zadních nohách stojícího kotěte. No abych to neprodlužovala - kompletně nám ji zdemolovali, za což mi přítel do dnes neodpustil. Všechna koťata jsme nakonec udali, kromě toho jednoho, které putovalo ven na zahradu k sousedovi. Kočku matku jsme tajně vykastrovali a jsem moc ráda, že soused vůbec neví, co kastrace obnáší, jinak by mi nikdy nesežral, že ta kočka je vyholená a s jizvou kvůli kožním problémům.

Sice obvykle dávám maximálně jednu fotku na příspěvek, ale tady tohle kočičí nadělení si zaslouží dvě.

Souseda nicméně mezitím omrzelo čekat na své kotě a pořídil si místo něj malou, ustrašenou, černou kočičku. Samozřejmě, že když jsme na sousedovo přání a pravidelné otravné naléhání nakonec přestěhovali ven i toho posledního kocourka s matkou, tak se obě koťata okamžitě spřátelila a nastěhovala k nám na zahradu.

Samozřejmě, že sousedovy kozy, které si také pořídil a neustále dál množil, se naučily chodit k nám také. Tak dlouho skákaly přes plot, až se v pletivu jednou kůzle zaseklo za nohu a museli jsme ho z plotu vystříhat a po celém dni v plotě i resuscitovat. Následně to kozy vyřešily po svém: plot udupaly do země a nyní se přes něj skáče jedna radost. Poslední dobou už ale moc nechodí, třímetrovou tůji, která jim tak chutnala, už zničily a všechny ostatní stromy nám více méně bez našeho vědomí pokácel soused, aby měli na čem udit maso. Prostě už nemají důvod. Věřím ale, že až na jaře vykvetou květiny (ty, které mi přítel ještě nezabil sekačkou na trávu), tak se kozy zase přijdou podívat, co dobrého jsme jim tam připravili.

Soused se nás tuhle ptal, jestli bychom si laskavě nemohli opravit ten plot, že prý je podle zákona náš. Bude to asi potřeba, protože jsem slyšela, že si plánují pořídit prasátka a nejsem ještě připravená se předhánět s vepřovým ve snaze dostat se ráno z domu do práce. Kdybych jen měla ty tyče k plotu, co bývaly v garáži…

Žádné komentáře:

Okomentovat