Složenky, vy krávy zelený!

Než jsme realitní kanceláři řekli své „ano“ a vnutili jí naše peníze (obojí je metafora ke svatbě), vzali jsme si dovolenou a začali si ověřovat všechny detaily, které by nám, potenciálním kupcům, mohly překazit radost v nejnevhodnější okamžik, zejména pak po předání zálohy výše zmiňované realitce.

Už dávno před tím, než jsme se vůbec vydali hledat domov, jsem měla z internetu nastudované všechny alternativy placení se všemi úskalími. Částečně proto, abych byla připravená a částečně proto, že jsem magor. Sice jsem pak rok nemohla usnout a i když se mi to povedlo, ze spánku jsem vykřikovala věci jako „nevratná záloha“, „odhad ceny“ nebo „daň z převodu“, ale utěšuji se tím, že to třeba k něčemu bylo a jen díky tomu se z nás nestali jedni z těch lidí, co pak své hororové příběhy píšou do bulvárních deníků v sekci Bydlení, při jejichž čtení si člověk klepe na čelo a diví se, jak je možné, že takto neinformované a naivní lidi nikdo neokradl už mnohem dřív.

Jelikož jsme našetřeno neměli, ostatně jsme se rozhodli dost impulzivně, museli jsme se vydat cestou 100% půjčky. Nikomu se moc nechce půjčovat peníze na celou nemovitost, to je jasné, přeci jen je o dost výhodnější nechat zaplatit polovinu ceny námi a v případě že bychom neplatili splátky, prodat pak celý dům a nechat si celou částku. Nemohli jsme si tedy moc vybírat a šli jsme „do 100% hypotéky“. Věděla jsem, které banky poskytují tento produkt a naše první cesty vedly tedy na jejich pobočky, kde jsme se povětšinou dověděli, že nám na dům peníze nepůjčí. Sice nám byly nabízeny další alternativy („My Vám sice půjčíme jen 70 % toho, co chcete, ale zase u nás můžete uzavřít opravdu velmi nevýhodnou spotřebitelskou půjčku na těch zbylých 30 % a to vše bez ověření příjmů, kterou ale budeme požadovat splatit do roka a do dne a při tom Vás odřeme z kůže, co Vy na to? Nabídněte si bonbón.“) ale neoblomně jsme si stáli na svém („Ne, děkuji, nemůžu sladké.“). Zajímavou nabídku jsme dostali až v České Spořitelně. Ta se sice také netajila touhou nás obrat o všechny peníze a ideálně i o ten dům, ale na rozdíl od konkurence nám hned na začátku sezení řekli, že nám ty peníze pravděpodobně půjčí, protože jsme dlouhodobými a stálými klienty a příjmy na to máme dostačující. To nás potěšilo, jelikož máme rádi peníze.

Ve Spořitelně, s paní hypoteční poradkyní, která se pyšnila kolem stolu rozvěšenými cedulemi Hypoteční poradce roku 2007, 2008, 2009 a 2010 jsme popsali několik stran informacemi o našich příjmech, výdajích, o tom domě, donesli jsme jí mnoho dokumentů, například potvrzení z práce o tom, že nás nikdo nechce vyhodit. Na konci druhého sezení nás paní poradkyně ujistila, že pokud výše ohodnocení nemovitosti bude alespoň stejně vysoká jako je půjčovaná cena, 100% hypotéku na 30 let určitě dostaneme, na tuty a bez namáčení. Dnes vím, že lhala a vůbec se při tom nestyděla, ale tehdy jsme byli nadšeni.

Ohodnocení jsem se bála ze všeho nejvíc, asi tak od chvíle, kdy jsem poprvé zadala heslo „100% hypotéka“ do vyhledávače. Zaplavily mě děsivé příběhy, které si lidé vypráví v noci u táboráku, o odhadcích placených bankami tak, aby nemovitosti podhodnocovali, o promrhaných zálohách a zničených životech. Bohužel, ohodnocení může proběhnout jen tehdy, kdy podepíšeme smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatíme 90 000 Kč realitní kanceláři. Peníze jsme měli dohodnuté od rodičů s tím, že jim je z hypotéky zase vrátíme, nebo je dostaneme darem, a tehdy je budeme moci použít na opravy a úpravy.

Kromě bank jsme zajeli také na obecní úřad dané vesnice. Jelikož se nacházíme docela blízko Kladnu, zajímalo nás, jestli ve vsi nejsou problémy s menšinami. Zjistili jsme, že ve vsi je jediná romská rodina „a problémy s nimi ani moc nejsou“ potvrdila paní a nervózně se ohlédla přes rameno. Časem jsme zjistili, že ta jediná rodina jsou naši sousedé, a problémy s nimi skutečně moc nejsou, jistě se k nim ještě dostanu. Jelikož jsme kupovali nemovitost s tím, že je tam vodovod, kanalizace, elektřina a plyn (docela příjemné kombo na ves o 300 lidech), byli jsme nemile překvapeni tím, že sice ve vsi kanalizace je, ale ne v našem domě. Nejdříve jsme se rozhořčili, ale majitelka-dědička se tvářila ještě překvapeněji než my a paní na úřadě dohromady. Důkladným studiem plánků jsme zjistili, že záchod je napojen na septik a všechno ostatní jde do země (do trativodu). Smířili jsme se s tím. Pořád lepší septik než třeba kotel na uhlí.

Ověřili jsme si, že na adrese je dostupný i internet a když už jsme měli podchycené všechna zásadní data (seřazeno dle důležitosti: internet, peníze, záchod), rozhodli jsme se zaplatit zálohu realitní kanceláři, zažádat o hypotéku a stvrdit tak svůj osud na příštích 30 let.

Dál už to šlo ráz na ráz následovně:
- Za několik málo dnů jsem měla telefonát od znalce, že by na domě rád sepsal posudek a kdy tam jako můžu přijet, abych mu otevřela. Nechtěl si nechat vymluvit, že mu popletli čísla a volá kupci, nikoliv majiteli. Klíče jsme tehdy skutečně ještě neměli.
- Chvíli na to mi volali z banky, že je všechno v pořádku a až bude posudek tak mi dají vědět.
- Pak mi volala paní z realitky, že se vyskytl problém s nemovitostí, že pozemek (takový jakože sad), který se prodával s domem má na sobě předkupní právo od státu a nemůže být tedy zahrnut do posudku.
- Dále volala majitelka, že tam byl pán dělat posudek a říkal, že to vypadá super, že to určitě dosáhne na tu kupní cenu i bez toho pozemku.
- Další den volal zase odhadce, že si tam zapomněl desky na okně a ať mu zajedu otevřít.
- No a nakonec se ozval finanční poradce, že prý mu volali z banky, a má pro nás dobrou a špatnou zprávu.
Odhad vyšel asi o 30 000 výš než je kupní cena (malá interní oslava), ale že tu 100% hypotéku stejně nedostaneme. Dostaneme pouze 85 % a zbytek musíme zaplatit hotově jako spoluúčast, z peněz, které nemáme. A taky prý jí nedostaneme na 30 let ale jen na 25 (=> zvýšení splátek). Nevěděl proč, tak volal zpátky do banky a pak zase mě, aby mi řekl, že mu to nemůžou říct, protože to je rozhodnutí Supertajného oddělení banky pro ničení snů svých klientů (oficiální název).

Tehdy už jsem se vytočila a nechala si poslat číslo na tu nejlepší hypoteční poradkyni roku 2007, 2008, 2009 a 2010, která nám předschválila hypotéku za předpokladu, že pokud splníme podmínky, které jsme do puntíku splnili (i když to nikdo nečekal, protože ony ty odhady opravdu většinou vyjdou výrazně menší). Značně podrážděná jsem jí do telefonu křičela, že jsme kvůli ní vyhodili z okna 90 000, co s tím hodlá dělat. Paní se nejdřív oháněla tím, že na hypotéku nemá člověk žádný právní nárok, tuto informaci mi sdělila asi devětkrát za jeden telefonní rozhovor a to i ve větách, které s tím nijak nesouvisely. Asi se jí v téhle profesi musí učit nazpaměť, jako i my jsme kdysi museli znát Pythagorovu větu „jak když bičem mrská, i kdyby nás někdo vzbudil o půlnoci a chtěl jí slyšet“, jak říkala naše matikářka a následně to praktikovala na škole v přírodě.
Soustavným mučením po telefonu jsem z ní dostala důvod: Prý na rodinné domy 100% hypotéky vůbec nedávají, kvůli riziku a stejně tak na rodinné domy prý půjčky na 30 let vůbec neposkytují. Na otázku, proč mi taková hypotéka byla přislíbená a předschválená a proč jsem za celý proces tuhle informaci ani jednou neobdržela paní neuměla odpovědět jinak, než sdělením, že na hypotéční úvěr nemám žádný právní nárok.
Zajímavé na tom byl fakt, že hypotéka byla sice jen na 85% ceny, ale má úrokovou sazbu 100% hypotéky (tedy vyšší).

Nakonec jsme to uhráli na to, že jsme už 90 000 hotově zaplatili na provizi (která byla součástí kupní ceny) a sebrala jsem poslední zbytky své důstojnosti a v rodině žebrala o půjčení zbylých peněz. Bylo to těžké, jak jsem už zmínila minule: naše obě rodiny jsou z poměrů tak chudých, že nemůžeme pořádně nadávat ani na komunisty, neb krom pár kusů dobytka nám neměli co sebrat.
Zkrátím to - sehnali jsme je, vše jsme zaplatili, hypotéku jsme dostali. Smlouvy podepsali. Dokonce jsme získali i překlenovací úvěr z přítelova stavebního spoření na 200 000 Kč potřebných na rekonstrukci. Bohužel, těch 90 000, které jsme měli dostat zpátky už zůstaly ty tam, život nám to zkomplikovalo značně a všehovšudy můžu konstatovat pouze jediné:

Podruhé bych si hypotéční úvěr od České spořitelny nepořídila. Nedokážu odhadnout, jestli jsme se stali jen součástí promyšlené obchodní strategie, kdy je potenciálnímu klientovi cíleně lháno až do momentu, kdy nemá možnost couvnout nebo jsou zde natolik neschopní a nezaškolení zaměstnanci, ale výsledek je stejný. Pokud by se stalo, že bychom ty peníze nesehnali, tak bychom skončili s 90 000 dluhem u realitní kanceláře a bez střechy nad hlavou.

Proč jsme se stali vidláky

Jako všechny před námi, i nás, zaryté Pražáky, krutě zasáhla realita realitního trhu. Vzali jsme si tedy kalkulačku a počítali, až se nám z hlav kouřilo (jsme kuřáci). Výsledek nebyl překvapením - když si koupíme vlastní nemovitost na hypotéku za 2 miliony, budeme bance platit stejné množství peněz, jako jsme platili v podnájmu 2+kk v Praze. Nad sklenkou vína na zahradě "našeho" rozpadajícího se podnájmu ve vršovickém vnitrobloku jsme se tedy rozhodli, že by třeba, teoreticky, možná - v budoucnosti - bylo dobré si (případně) nějakou nemovitost obstarat. Měli jsme ze sebe opravdu radost, hned se lépe usíná, když jeden vyřeší své problémy. Následně jsme se pohádali o tom, jestli si teoreticky (možná) v budoucnosti pořídíme spíš byt v Praze (přítel) nebo dům v těsné blízkosti za Prahou a v dobré dostupnosti (já). Bohužel, přítel je muž a tak jsem vyhrála.

To bylo někdy v březnu 2011, zrovna když jsme podepsali prodloužení nájemní smlouvy. S tím, že to budeme řešit stejně nejdřív za rok jsme plán hodili za hlavu a dál se plahočili v našem nájemním polobytě a řešili problémy jako sprcha s ohromnou dírou ve vaničce, díky které jsme zakončili každé sprchování výrazovým tancem s mopem a kterou majitel nepovažoval za hodnou opravy. Naštěstí i dvířka sprchového koutu byla rozbitá a v podstatě visela jen na vrchních kolejničkách, takže si vanička nepřipadala trapně. Nebo třeba plynový kotel, který dvakrát do roka vyžadoval náročnou opravu, ale to jen za předpokladu, že se vůbec spustil, abychom zjistili, že nefunguje. A do třetice tu byla parádní archivní pračka v kuchyňském obýváku, která nadšeně vypouštěla vodu do místnosti (zejména pod gauč, jelikož byl savý). Výhoda byla, že někdy v dubnu přestala prát úplně a než abychom opravu platili ze svého, radši jsem šla hledat domy na sreality.cz.

Já jsem je tedy hledala už mnohem dřív, v podstatě pokaždé, když jsem se stěhovala. Snila jsem v hloubi duše o malém, levném, rodinném domku v okrajové části Prahy a tak jsem pokaždé trávila několik měsíců svého volného času projížděním inzerátů, abych si vždy ujasnila, že nic takového neexistuje. Ten náš podnájem byl tomu ostatně asi nejblíž. A že jsem se stěhovala tak jednou do roka, tak jsem toho měla projitého opravdu hodně. Postupně jsem rozšiřovala rozptyl na okolní vesnice, ba i města, a když jsem se dostala do Pardubic, uvědomila jsem si, že už to asi vážně smysl nemá a velmi pravděpodobně se v budoucí dekádě do rodinného domu neodstěhuji. Leda by snad zemřel nějaký vzdálený bohatý strýček. Pro jistotu jsem začala vytvářet na specializovaných webových stránkách svůj rodokmen, abych zjistila, že všichni moji příbuzní jsou buď mrtví, nebo chudí. Asi se to se stává jen ve filmech. Alespoň jsem udělala radost nějaké vzdálené příbuzné z Německa, která si tak doplnila spoustu zajímavých informací. Zkontrolovala jsem to – není bohatá.

Po Praze jsem se stěhovala z nejrůznějších důvodů. Ten poslední, před vnitroblokem, mě přiměl vybírat si byty pouze v přízemí. Totiž - jsem majitelkou tří koček, které mi systematicky a s železnou výdrží dělají ze života peklo. A když jsem bydlela ve Strašnicích, ve 4. patře bytovky, měla jsem pod sebou velmi neurotickou paní, která mě pravidelně v noci budila s tím, že jí budí moje kočky, které dupou po bytě. Však to znáte, kočky jsou svým dupáním proslavené. Poprvé jsem se s ní potkala v den, kdy jsme se nastěhovali. To nám sdělila, že už týden tady děláme hluk a nemůže spát. Taková to tedy byla paní. Nechávala mi různé dopisy za dveřmi a já jsem jí na oplátku odepisovala ještě delší dopisy a nechávala to za jejími dveřmi. Nakonec se rozhodla "hnát to dál", stěžovala si na družstvu a pan družstevní majitel, který nám byt pronajímal, nás musel vystěhovat, jinak by mu to pronajímání mohli taky zatrhnout.

Do dubna jsem se tedy hledání domů věnovala spíš vlažně, jen tak abych nevypadla ze cviku, půl hodinky denně, víc ne. Leč když nám jednou odpoledne spontánně popraskaly úplně všechny zářivky, nastartovala jsem počítač (aby tam aspoň něco svítilo) a pustila jsem se do hledání aktivně. Každou volnou chvíli, každou polední pauzu v práci a ještě chvilku před usnutím jsem procházela nejrůznější nabídky, analyzovala každé slovo v inzerátu a postupně se naučila mluvit realitním jazykem. Věci pro mě už nebyly malé, věci se staly útulnými. A předměty již nebyly rozbité, byly před rekonstrukcí. Projížděla-li jsem tramvají novým úsekem Prahy, analyzovala jsem občanskou vybavenost a dostupnost do centra, a pokud jsem se ocitla na místě, kde už nebylo ani veřejné osvětlení, věděla jsem, že jsem v klidné lokalitě, pravděpodobně s krásným výhledem.

Prošla jsem tisíce inzerátů a odepsala na desítky, jen malé procento mi vůbec odpovědělo a na ještě menší procento jsme se nakonec jeli podívat. Jen tak, abychom věděli, jaké jsou možnosti. Měla jsem hodně požadavků a opravdu jen málo domů je splnilo, nebo třeba nesplnilo, ale v inzerátu to uvedené nebylo a potřebovala jsem doplnit všechny informace (nebo je alespoň osekat od toho realitního balastu, který se snaží zakrýt reálný stav domu). Bohužel všechny nemovitosti v Praze, ve vhodné cenové dostupnosti, jsou zřejmě chaty, krásné a velké, v lepším stavu než je většina rodinných domků, ale dle katastru chaty. A na chatu se 100% hypotéka nedává. Asi ani 80%. Takže Praha byla nakonec v podstatě pasé. Hledali jsme tedy v dostupné vzdálenosti a jeden z klíčových faktorů byly právě spoje. Potřebovali jsme, aby tam jezdily vlaky nebo autobusy normálním způsobem, aby se i bez auta člověk dostal do práce, ideálně na metro, a to v kteroukoliv denní dobu. Chtěli jsme dům, kde by byla elektřina, a ideálně i kanalizace a vodovod, ale jak se výběr zužoval, stačila by nám i velká studna a žumpa. Plyn by byl vítaným společníkem, ale pokud by nebyl, tak jsme byli ochotní se s tím smířit, namasírovat svaly a alespoň prvních několik let se obětovat a topit elektrickými přímotopy, no fakt. Jelikož jsem vyrostla v rodinném domě, věděla jsem jasně, že na uhlí už nikdy sáhnout nechci. A jelikož přítel nemá rád fyzickou práci, tak téhle mé myšlence fandil.

Viděli jsme asi 5 nemovitostí. První byl ve vsi Myšlín, u Mnichovic. Dostupnost nic moc, ale domek byl moc hezký s krásnou velkou zahradou, po menších úpravách by byl v klidu obyvatelný. Až do posledního to byl náš favorit a zásadně popírám, že to bylo jen kvůli jménu vesnice.

Následně jsme viděli dům v Praze (tedy v jedné z těch částí, které pod Prahu ještě spadají, ale není to poznat). Byl v hrozném stavu, schody do sklepa byly zbourané a ve sklepě byla rozmanitá fauna, například kolonie obrovských chlupatých pavouků a velkých brouků s lesklými krovkami. Viděla jsem tam i žábu a nějakou ještěrku. A to jsme do sklepa ani nešli, jen jsme nahlíželi dovnitř za pomoci malého kuželu denního světla. Zevnitř se do sklepa dostat nedalo. Bývaly tam betonové schody, ale bývalý majitel se rozhodl je prostě odstřelit a tak v místě, kde byly schody, zůstala jen betonová suť a zablokovaný otvor. Asi taky viděl ty pavouky. Na půdu se lezlo po žebříku z venku.

Viděli jsme nádherný domeček v malé vsi směrem na východ od Prahy, vnitřní dispozice báječná a byl i v docela dobrém stavu, jenže opravdu hodně vlhký, koberec doslova čvachtal. Rozhodli jsme se, že do odvlhčování investovat nechceme čas ani peníze a dům jsme také zavrhli. Ani malá kočička, která mi způsobila infarkt poté, co vyskočila z díry na zahradě, nepomohla. Zjistila jsem ale, že je legrace sledovat realitní makléřky v jejich jehlových podpatcích, orosené potem, kterak lezou po žebříku na půdy, aby nám dokázaly, jak snadné to je a pak se plahočí napříč zahradou ukázat nám záhon jahod, aby si každým krokem nabalily na své drahé lodičky víc a víc ornice.

Byli jsme se podívat na dům někde v Odolené Vodě, kde se před domem ale nedalo zaparkovat, jelikož cesta vypadala poněkud rozbombardovaně. Uvnitř byl domek relativně zrekonstruovaný a měl upravené i podkroví, i když všechno dost laicky nebo nakvap a nikde nic moc nesedělo. Navíc pozemek byl docela ošklivý a do jednotlivých pater zahrady se lezlo velmi komplikovaně, pokud vůbec. Radost nám kazila také propadlá střecha, která by se musela nákladně opravit, čímž by utrpělo to podkroví. A byl dost drahý. Už jsem se v duchu pomalu připravovala na život v paneláku někde na Černém Mostě, když jsem narazila na inzerát, který vypadal nadpozemsky nereálně.

Objevil se tam ve čtvrtek a ještě ten den jsem na něj odepsala. Byl v malinké vsi kousek za letištěm Ruzyně (nyní pojmenovaném po předním českém letci Václavu Havlovi), s novou střechou, zrekonstruovanou koupelnou a krásně vypadající malou zahrádkou. V pátek mi realitní kancelář odepsala a v sobotu jsme se jeli podívat. Naživo dům vypadal ještě lépe, malebná chaloupka seděla v chomáčcích z kopretin a jiného květnového plevele, vzrostlé stromy všude kolem a travička protkaná upravenými chodníčky a zídkami. Hned vedle malebný (třípatrový) dům v renesančním stylu. Až mi srdce usedalo.

Domeček sedící v chomáčcích kopretin.

Asi čtyřikrát jsem se ujišťovala, že se opravdu jedná o rodinný dům, ne o chatu (radši jsem si to pak ještě ověřila na katastru). Krásné stavení, vybudované v roce 1960 z kamenné stodoly z 19. století, díky čemuž disponoval metr silnými zdmi. Očividně se o něj původní majitelé starali s láskou, protože i 50 let stará fasáda vypadala pořád velice k světu, všechny původní dveře byly pečlivě udržované a pravidelně natírané, okna, byť původní, byla v lepším stavu než naše vršovická z 90. let. Celkově, kromě několika vad, byl dům dokonalý. "Proč je tak levný?" ptali jsme se. Prý se 2 roky táhlo dědické řízení a paní to už chtěla mít prodané. Tak jsme plni dojmů doma aktivně prodiskutovali naše možnosti a ještě ten den jsme se rozhodli, že ho bereme. Později jsme zjistili, že v něm straší, ale o tom zase jindy.

A takhle začala naše pouť plná dobrodružství, mozolů a bolavých zad. A taky prachu, zimy, života s dělníky a nikdy nekončícím zástupu zvířat, usilujících o mou pozornost.